François Gaudry Knihy

V jihoamerickém městě San Cristóbal se náhle objeví skupina 32 dětí. Nejstarším je třináct let, mluví neznámým jazykem, oblečené jsou ale současně. Nemají vůdce, chovají se jako roj včel. Skupina se sice dopouští výtržností, ale zpočátku jde jen o drobné přestupky a nedorozumění. Každý večer navíc děti mizí v pralese, kde mají nejspíš svůj úkryt. Když se ovšem šéf místního sociálního úřadu pokusí jedno z dětí chytit, ostatní ho začnou zuřivě bránit a později dojde k prvnímu vážnému napadení. Policie pročesává okolní prales několik dní, ovšem bez úspěchu. Zdá se, že tlupa nadobro odešla. Pak ale začnou mizet i děti občanů městečka San Cristóbal. Román španělského autora spojuje sociální naléhavost s tajemnou atmosférou a díky tomu bývá přirovnáván jak ke slavné knize Pán much, tak i k tvorbě Javiera Maríase.

Che cosa accomuna un pirata del Baltico vissuto seicento anni fa, un argentino che decide di salvare i boschi della Patagonia, uno scrittore della Terra del Fuoco che apre la casa a quanti hanno bisogno di un rifugio, un medico della guerriglia salvadoregna con un ospedale da campo nello zaino? Soltanto quella linea sottile che separa gli eroi della Storia da quelli, misconosciuti e quotidiani, i cui nomi rimangono nell'ombra. Ma, poiché "per una legge fantastica della vita la gente che è stata fottuta s'incontra", succede che i loro passi si incrocino nelle pagine di un libro. Come scordarsi di Tano, un italiano emigrato molti anni fa in Sud America e stupito dell'accoglienza dura riservata oggi agli extracomunitari in Europa; di Juanpa, integerrimo direttore della rivista "Análisis"; di Federico Nessuno, cavia dei medici nazisti; di due donne, una poetessa e una giornalista, i cui volti esprimono la bellezza gloriosa di chi non ha ceduto alle torture degli aguzzini? E se avremo abbastanza coraggio per raggiungere l'universo infuocato del deserto di Atacama, minuscoli fiori rossi che spuntano dalla sabbia una volta l'anno per appassire dopo poche ore ci ricorderanno che spesso la vita non è altro che una stoica forma di resistenza.

V Loma Grande je zavražděna mladá a krásná Adela. Tajemný muž se svítilnou vystraší na nedalekém místě Cikána a Gabrielu. A mladičký Ramón, který v životě viděl Adelu jen párkrát, na sebe vezme těžký úkol: pomstít dívčinu smrt. Osudy všech se nečekaným způsobem protnou v příběhu, který nezadržitelně spěje k tragickému konci. Román Guillerma Arriagy nás zavádí do současného Mexika, které neznáme z prospektů cestovních kanceláří. Do chudé vesnice ve středu země, kde bují korupce, prodává se pašované zboží a mladí houfně emigrují do Spojených států. Pohodlnost a neochota k činům si vybírají krvavou daň. Román o neskutečné lásce a o lži, která tu skutečnou lásku zahubí.

Depuis plusieurs années, le vieux loup du Grand Sud annonçait qu'il travaillait à un livre sur les Naufrages, qu'il avait conçu, semble-t-il, comme une sorte de prise de congé. Il en a achevé la rédaction peu avant le début de cette année 2002 qui le verra fêter ses 92 ans. Comme toujours chez lui ou presque, on a affaire à l'un de ces livres inclassables, hirsutes, où la fiction et l'autobiographie poursuivent une étrange partie de cache-cache. Ecrit dans le sillage du Passant du bout du monde (Phébus 2000), qui avait surpris la critique par sa verdeur intacte, par sa jeunesse déraisonnable, Naufrages peut se lire comme le chant d'adieu d'un homme qui s'est toujours ingénié à conformer sa vie - et son œuvre aux rands rêves de son enfance. Une leçon de fidélité. Et une nouvelle invite à prendre le large...