Herta Müller Knihy

Sedmnáctiletý Leo Auberg touží po úniku z každodenní nudy, chce zažít něco nového a vzrušujícího. Ale především si přeje zmizet z provinčního městečka, kde musí skrývat své pravé já. Z jeho přání se zanedlouho stane noční můra. „Byly tři hodiny v noci 15. ledna 1945, když mě hlídka odváděla. Přituhovalo, bylo -15 °C.“ Tak začíná mladý muž svůj příběh o deportaci do ruského pracovního lágru a pětiletém odloučení od rodiny, o životě v nelidských podmínkách, o všudypřítomné smrti, mučivém hladu a mrazu. V románu Rozhoupaný dech, za který získala v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu, Müllerová líčí osud německého obyvatelstva v rumunském Sedmihradsku, které bylo na Stalinův rozkaz odsunuto v dobytčích vagonech do ukrajinských pracovních lágrů, aby otrockou prací splatilo válečný dluh.

Jeden z nejintenzivnějších textů nositelky Nobelovy ceny za literaturu, kterou si u nás čtenáři oblíbili. Autorka se vrací do Rumunska za vlády Nicolae Ceauseska, kde všemocná tajná policie špicluje každého, kde se strach stal každodenní realitou a kde je zatraceně těžké žít život podle vlastních představ.

Nížiny jsou prvotinou nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. V pronikavých a drásavých scénách autorka popisuje život německy mluvících obyvatel ve švábském Banátu za časů, kdy v Rumunsku vládli komunisté. Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo. Nížiny vyšly poprvé v Německu roku 1984 ve zkrácené podobě; naše vydání je kompletní a respektuje poslední německé vydání.

Učitelka Adina má v bytě liščí kůži. Jednoho dne zjistí, že lišce chybí ocas, pak zadní běh, posléze přední běh. Na liščí kůži se ukazuje, že rumunská tajná služba hrozí: Liška je lovec. Když tento román Herta Müllerová napsala (1992), byl Ceauşescu už téměř tři roky mrtvý a jeho totalitní systém poměrně dobře zmapovaný. Autorka ale chtěla ukázat jiný děs, než jakým byly statistiky umučených, vyhnaných, znásilněných… Chtěla ukázat, jak diktatura ničí vnímání, jak propaganda likviduje význam řeči. Protože právě slova, kterým bylo odepřeno, aby byla vyslovena, ztrácejí smysl a pod kůži se vtírá strach, který všechno infikuje smrtí. Život zahnívá, večer se podobá ránu, hodiny odbíjejí zastavený čas…

Novelu Cestovní pas napsala poslední nositelka Nobelovy ceny za literaturu v roce 1986, tedy rok před tím, než emigrovala do Západního Německa. Vycestování nebo spíš čekání na výjezdní doložku je největším tématem této autorčiny rané prózy. Čekání se totiž protahuje na dny, měsíce a roky. Vesnice se vylidňuje, jen rodina Windischova musí čekat. Dcera Amálie může úřední proces urychlit tak, že obětuje svou důstojnost. Silný a elegický příběh plných barvitých obrazů, jež zachycují život na rumunském venkově 80. let 20. století za Ceausescovy diktatury.