Výbor z veršů dosud ne zcela doceněného francouzského básníka, jednoho z přímých předchůdců surrealistů. V informativním doslovu dovozuje pořadatel souboru a překladatel, že se pokouší lidem ukázat jejich společný svět ve snu své poezie.
Pierre Reverdy Knihy
13. září 1889 – 17. červen 1960
Pierre Reverdy byl francouzský básník, jehož dílo se vyvinulo z provokativních uměleckých hnutí své doby, jako byl surrealismus, dadaismus a kubismus, a následně je ovlivnilo. Samota a duchovní obavy, které procházely jeho poezií, rezonovaly se surrealistickým krédom. Reverdy však zůstal nezávislý na převládajících „ismatech“, hledaje něco za jejich definicemi. Jeho psaní dozrálo v mystické poslání, v němž usiloval o „vznešenou jednoduchost reality“, jak sám napsal.
Když na sklonku života Pierre Reverdy (1889–1960) bilancoval svou básnickou tvorbu, napsal: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“ Reverdyho eseje a poznámky o umění mají dvojí kvalitu – soudu velmi vzdělaného intelektuála a citlivosti básníka. Ve dvacátých letech dochází u Reverdyho k osobní krizi, pálí rukopisy a opouští Paříž. Rozhodne se pro samotu v Solesmes v blízkosti kláštera s proslulou školou gregoriánského chorálu. Zde po celý zbytek života zaznamenává své postřehy a úvahy, shromážděné postupně do tří knih Žíněná rukavice (1926), Můj palubní deník (1948), Páté přes deváté (1956). Výběr některých zápisků vyšel ve výboru Jiřího Pelána Palubník deník (1989). Přihlédli jsme k tomu a zaměřili se hlavně na nepřeložené části, věnované zvláště výtvarnému umění a principu tvorby, stejně jako na některé eseje vydané časopisecky.
Žánr básní v próze, pohybující se v krajně kultivované podobě na pomezí poezie, esejů, maxim i starých rytin, se u nás příliš nepěstoval. Pro připomínku mohou padnout jména Víta Obrtela nebo Jana Vladislava a před nimi – jak jinak – Jaroslava Vrchlického. Jejich domovem je Francie. Antologie Plameny v zrcadle sleduje jejich proměny od Baudelaira přes Rimbauda, Mallarméa a Prousta až k Jacobovi a Reverdymu. Mají být „klenotem“ a „líbezným šerosvitem života“, zároveň však dovedou s radioaktivní intenzitou vyjadřovat vnitřní či vnější životní zážitek či zachytit výmluvný střípek krvavě vážné životní epizody. V literatuře reprezentují v čiré podobě řád a tvar.
Tři knihy poznámek francouzského básníka, které umožňují přehlédnout nejen jeden individuální básnický osud, ale myšlenkové směřování celé jedné básnické generace. A to nejen francouzské, neboť kubismus nebyl výhradně francouzskou záležitostí.
Flaques de verre
- 189 stránek
- 7 hodin čtení
" Je ne vois plus les navires, je ne vois plus les hommes, je ne vois plus les caisses. Je ne vois plus la poésie qu'entre les lignes. Elle n'est plus pour moi, elle n'a jamais été pour moi dans les livres. Elle flotte dans la rue, dans le ciel, dans les ateliers sinistres, sur la ville. Elle plane magistralement sur la vie qui, par moments, la défigure. Et ce ciel, tourmenté et changeant, qui se reflète sur les routes, à peine dessinées, de l'avenir, dans les flaques, ce ciel qui attire nos mains, ce ciel soyeux, caressé tant de fois comme une étoffe - derrière les vitres brisées, la poésie, sans mots et sans idées, qui se découvre. " Pierre Reverdy
