Pierre Reverdy

Pierre Reverdy (nar. 13. 9. 1889 v Narbonne) se vydal do Paříže po přerušení studií: v jedenadvaceti letech přijel z jihu do hlavního města na počátku října 1910. Později vzpomínal, jak v něm říjnová mlha, šedivé domy, černé stromy a bláto v ulicích okamžitě probudily touhu vrátit se domů – „do nádherného podzimního slunce, které mě ještě předchozího večera hladilo svými paprsky“. Záhy se však v Paříži zabydlil a seznámil se s řadou tvůrců, kteří stáli u kořenů bouřlivých uměleckých aktivit počátku 20. století: s malíři (Modigliani, Picasso, Braque) i s básníky (Apollinaire, M. Jacob, Breton, Tzara, Soupault). V r. 1951 na tuto dobu vzpomínal: „Prožívali jsme poslední roky před potopou. Když nám později slunce podávalo ruku, už nikdy jsme necítili na kůži takovou něhu. Už nikdy vzduch neoplýval tak opojnými vůněmi. Už nikdy nás na cestě do neznáma neprovázelo tolik bezstarostnosti a sebedůvěry.“

V tomto prostředí se umění den za dnem otevíraly nové cesty a Reverdy stál přímo u toho. První básnickou sbírku Básně v próze vydal r. 1915.

Následovala řada dalších sbírek: Několik básní, 1916, Vejčitý vikýř, 1916, Břidlice ze střechy, 1918, Spící kytara, 1919, atd.. Reverdyho poezie skládá z kaleidoskopických kombinací prvků předmětného světa imaginární celky a už od první chvíle je proniknuta pocitem úzkosti z cizoty toho předmětného světa. Autor se ztotožnil s estetickými východisky kubismu, přijal kubistický odpor k tradičním mimetickým postupům, odmítnutí všeho anekdotického a požadoval autonomnost uměleckého díla. Reverdy jako nejfilozofičtější duch mezi svými druhy rozvedl požadavek nutnosti vytvořit dílo, které by leželo mimo básníka: „Vytvoření uměleckého díla, které by žilo svým životem, mělo svou vlastní skutečnost a bylo samo o sobě cílem, se nám jeví jako cosi vyššího než jakákoli fantaskní interpretace skutečného života, jen o málo méně otrocká než věrné napodobení, jehož ostatně ti, kdo o ně usilovali, nikdy nedosáhli, z toho prostého důvodu, že umění nelze ztotožnit se životem, aniž je ztratíme.“ (1917)

Vášnivý vztah s Coco Chanel v letech let 1919–1924 postupně přešel do vážné osobní krize, jejíž vyústění zcela proměnilo Reverdyho život: básník postupně zpřetrhal dosavadní přátelské svazky, dal se pokřtít, spálil své rukopisy a opustil Paříž. Spolu se svou ženou se uzavřel v dobrovolné klauzuře v normandském Solesmes, malém domku poblíž prastarého benediktinského opatství.

„V roce 1926 nová utkvělá myšlenka,“ vzpomínal v r. 1951. „Potřeba absolutna. Namísto Paříže Solesmes: bytí, nebo nicota...“ „Děs ze skutečného světa nikdy nepřestal tížit můj osud. Zdá se mi, že nikdo v mých básních neviděl, že země pod mýma nohama nikdy nebyla pevná... Měl jsem vždycky ten pocit kosmické vratkosti...“

Přišla však další krize: již dva roky po příchodu do Solesmes Reverdy ztrácí víru a znovu stojí před otázkou, jak dál. Rozhoduje se pro „laické mnišství“, občas cestuje, vrací se k poezii.

Na sklonku života Reverdy bilancoval svou básnickou tvorbu: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“ Pierre Reverdy zemřel v Solesmes 21. 6. 1960.