Pavel Řezníček je český surrealistický básník a prozaik, jehož díla jsou známá svým jedinečným a imaginativním stylem. Jeho tvorba, často zahrnující prvky absurdna a humoru, zkoumá hlubiny lidské psychiky a reality. Vydal řadu básnických sbírek a surrealistických románů, které byly přeloženy do mnoha jazyků a oceněny pro svou originalitu. Jeho práce představuje významný příspěvek k české i světové surrealistické literatuře.
Básník Pavel Řezníček odešel do jiného světa na podzim roku 2018. Jeho verše trvají v tomto světě a stojí za to je číst. Jeho básně jsou tu pro ty, kdo ho znali a vzpomenou si nad nimi na autorovy výtržnosti i na výbuchy obraznosti, které přišla-li ta správná chvíle, vystřelovaly z jehomysli do noci jako roje meteorů. Řezníčkovy básně jsou tu ale (a možná především) i pro ty, kdo o jejich autorovi jen slyšeli, či dokonce vůbec nikdy neslyšeli: jistě nad nimi užasnou. V roce 2022, v němž vychází tento stručný, ale o to působivější výbor z jeho poezie, by básník oslavil osmdesáté narozeniny.
Vzpomínky surrealistického básníka a prozaika (nar. 1942), ve kterých se snaží vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“, které se vznášejí kolem jeho osoby. Především však vzpomíná na Bohumila Hrabala, „prokleté básníky“ Karla Šebka a Jiřího Veselského, na Ladislava Nováka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále a řadu dalších, „které měl rád, ale i na ty, které rád neměl.“
Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, chobotnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čela členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, jak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy "Pánbůh je vůl". Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru jako mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a begonií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.
Reprezentativní výbor z celku básnické tvorby Pavla Řezníčka , tj. z let 1966 - 2007. Do knihy jsou zařazeny jak texty vybrané z oficiálně vydaných knížek, tak texty z tisků bibliofilních, polooficiálních a rovněž z rukopisů. Kniha vychází u příležitosti autorových 65. narozenin.
Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným svědectvím a reflexí, nebo sevřeným a strohým konstatováním, jsou v české poezii zcela ojedinělým výrazem hutné a nesmlouvavé imaginace.
Antologie je sestavena z básnických textů šestadvaceti současných českých (a jednoho slovenského) autorů, kteří se hlásí k aktuální tvůrčí bázi surrealismu.
Kniha je uvedena zasvěcenou studií šéfredaktora časopisu Analogon Františka Dryjeho a je sestavena ze dvou částí: v první, kterou redigoval František Dryje, se představuje šestnáct autorů členů Skupiny českých a slovenských surrealistů, mezi jinými Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková, Albert Marenčin a další, ve druhé části (redakce Pavel Řezníček) je zastoupeno deset solitérních tvůrců, kteří s uvedeným okruhem volně spolupracují či rozvíjejí aktivity surrealismu blízké (Karel Šebek, Jan Řezáč, Jan Gabriel aj.).
Kniha obsahuje medailonky všech autorů (biografická a bibliografická data, charakteristika tvůrčího přínosu) a je doprovozena ukázkami z výtvarné produkce výtvarníků surrealistického okruhu.
Nová prozaická kniha Pavla Řezníčka je opět zabydlena množstvím věhlasných i zcela neznámých postav a figurek z obou prostředí, kolem nichž krouží nespočet zpravidla neuvěřitelných příběhů, nad nimiž se zlehka klene příběh celorománový. Řezníček svou novou prozaickou knihou opět dokazuje, že jeho narativní schopnosti jsou v současné české literatuře zcela výjimečné.
Básně Joyce Mansourové jsou napsány mezi dvojími dveřmi, mezi dvěma dostaveníčky, v zadním sále kavárny, v koupelně nebo v nádražní čekárně jsou napsány automaticky, tak jako byly napsány některé z nejlepších surrealistických básní, v onom zázračném stavu roztržitosti, který napomáhá volným asociacím, krátkým spojením mezi jednotlivými slovy a obrazy. Všechny básně Joyce Mansourové skládají dohromady jakýsi obdivuhodný nesouvislý film, ovládaný jediným obscedantním pocitem, jaký vzbuzují některé sny, v nichž nám něco neznámého, někdy i pošetilého a matoucího, ruší zdánlivý řád i chaos našeho života.
Autor pověstných Hvězd kvelbu se po delší odmlce představuje opět jako básník. Ve své poezii z minulého století, kterou soustředil do této sbírky, upozorňuje, že je třeba bát se liftu, livreje, lišeje i lišaje, ale není třeba se bát světa, i když ten má dnes podobu hrůzného starce Zosimy. Sbírku doplňuje soubor textů autorových přátel k jeho blížícím se šedesátinám.
V olomouckém nakladatelství Votobia vydaný Atentát ve vaně je nová básnická sbírka věčného surrealisty s nespoutanou fantazií a zálibou v grotesce. Realitu a soudobou společnost však Řezníček zachycuje lépe a bezprostředněji než kterýkoli letopisec vlastního citového života, o čemž svědčí například i tři básně věnované nuselskému "mostu sebevrahů", báseň Dopravní nehoda apod. Konkrétními místy, politickými událostmi, sociologickými jevy atd. je tato poezie pevně zakotvena v České republice přelomu 20. a 21. století.
Demiurgovy příhody v ústavu choromyslných (Hvězdy kvelbu III). Závěrečný díl trilogie o brněnské bohémě. Autentické vzpomínky se prolínají s mystifikací a divokým humorem.
Absurdní próza současného českého autora, v níž se kratičké dějové linie prolínají s neuvěřitelnými obrazy, dojmy a snovými halucinacemi. Do příběhu osob se vplétají obrazy zvířat, nadpřirozených bytostí, přírodních jevů apod. Celek působí dojmem absorudního dramatu.
Fantaskní próza českého surrealisty Pavla Řezníčka byla započata v horkých červencových dnech roku 1983, ve dnech kdy vedro řádilo - hluchoněmé vedro, vedro invalida, mazlavé vedro. Vedro v Řezníčkově textu ožívá, nabývá lidských vlastností. Takže nakonec - vedro chcíplo.
Druhé vydání románu, který se na začátku devadesátých let dočkal úspěchu u čtenářů i rozhlasové a divadelní dramatizace s mnoha reprízami. „Pavel Řezníček s námi dělí o vzpomínky na své mládí. Vyprávění je souhrnem autentických anekdot; osoby, které navštěvují hlavního hrdinu Pekárka v jeho krámku, nejsou filmové hvězdy ani literární hvězdy, nicméně pro něho vydávají záři — záři poezie. Seznamujeme se tu se známými i neznámými básníky, s některými, kteří sní o slávě, a zase s některými, kteří dávají přednost tomu, aby zůstali ve stínu, než aby ztratili svou čistotu. Cítíme u něj větší něhu pro některé z jeho přátel zlomených životem, jako je třeba clochard Dolfa, snad bývalý advokát, nebo básník Štětka, věčný sebevrah. Řezníček, který se sice hlásí k surrealismu, se přibližuje v tomto románu spíše k narativnímu stylu, aby se lépe zmocnil nezidealizované reality postav a situací. Kapitoly jsou hutné anekdotami a plné kousavého humoru…“ Těmito slovy přivítala první vydání knihy Florence Kudrnová-Cavadore. Druhé vydání doplňuje rozhovor s autorem, fotografická příloha a texty Miloše Štědroňě a Arnošta Golflama.
Surrealistická, imaginativní próza vydaná poprvé ve Francii s předmluvou Milana Kundery v roce 1982. Černá, apokalyptická vize, ale ne zcela depresivní. U nás mohla vyjít až po revoluci, stejně jako ostatní Řezníčkovy texty.
