Pavel Řezníček Pořadí knih

Básník Pavel Řezníček odešel do jiného světa na podzim roku 2018. Jeho verše trvají v tomto světě a stojí za to je číst. Jeho básně jsou tu pro ty, kdo ho znali a vzpomenou si nad nimi na autorovy výtržnosti i na výbuchy obraznosti, které přišla-li ta správná chvíle, vystřelovaly z jehomysli do noci jako roje meteorů. Řezníčkovy básně jsou tu ale (a možná především) i pro ty, kdo o jejich autorovi jen slyšeli, či dokonce vůbec nikdy neslyšeli: jistě nad nimi užasnou. V roce 2022, v němž vychází tento stručný, ale o to působivější výbor z jeho poezie, by básník oslavil osmdesáté narozeniny.

Vzpomínky surrealistického básníka a prozaika (nar. 1942), ve kterých se snaží vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“, které se vznášejí kolem jeho osoby. Především však vzpomíná na Bohumila Hrabala, „prokleté básníky“ Karla Šebka a Jiřího Veselského, na Ladislava Nováka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále a řadu dalších, „které měl rád, ale i na ty, které rád neměl.“

Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, chobotnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čela členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, jak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy "Pánbůh je vůl". Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru jako mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a begonií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.

Reprezentativní výbor z celku básnické tvorby Pavla Řezníčka , tj. z let 1966 - 2007. Do knihy jsou zařazeny jak texty vybrané z oficiálně vydaných knížek, tak texty z tisků bibliofilních, polooficiálních a rovněž z rukopisů. Kniha vychází u příležitosti autorových 65. narozenin.

Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným svědectvím a reflexí, nebo sevřeným a strohým konstatováním, jsou v české poezii zcela ojedinělým výrazem hutné a nesmlouvavé imaginace.

Antologie je sestavena z básnických textů šestadvaceti současných českých (a jednoho slovenského) autorů, kteří se hlásí k aktuální tvůrčí bázi surrealismu. Kniha je uvedena zasvěcenou studií šéfredaktora časopisu Analogon Františka Dryjeho a je sestavena ze dvou částí: v první, kterou redigoval František Dryje, se představuje šestnáct autorů členů Skupiny českých a slovenských surrealistů, mezi jinými Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková, Albert Marenčin a další, ve druhé části (redakce Pavel Řezníček) je zastoupeno deset solitérních tvůrců, kteří s uvedeným okruhem volně spolupracují či rozvíjejí aktivity surrealismu blízké (Karel Šebek, Jan Řezáč, Jan Gabriel aj.). Kniha obsahuje medailonky všech autorů (biografická a bibliografická data, charakteristika tvůrčího přínosu) a je doprovozena ukázkami z výtvarné produkce výtvarníků surrealistického okruhu.

Nová prozaická kniha Pavla Řezníčka je opět zabydlena množstvím věhlasných i zcela neznámých postav a figurek z obou prostředí, kolem nichž krouží nespočet zpravidla neuvěřitelných příběhů, nad nimiž se zlehka klene příběh celorománový. Řezníček svou novou prozaickou knihou opět dokazuje, že jeho narativní schopnosti jsou v současné české literatuře zcela výjimečné.

Básně Joyce Mansourové jsou napsány mezi dvojími dveřmi, mezi dvěma dostaveníčky, v zadním sále kavárny, v koupelně nebo v nádražní čekárně jsou napsány automaticky, tak jako byly napsány některé z nejlepších surrealistických básní, v onom zázračném stavu roztržitosti, který napomáhá volným asociacím, krátkým spojením mezi jednotlivými slovy a obrazy. Všechny básně Joyce Mansourové skládají dohromady jakýsi obdivuhodný nesouvislý film, ovládaný jediným obscedantním pocitem, jaký vzbuzují některé sny, v nichž nám něco neznámého, někdy i pošetilého a matoucího, ruší zdánlivý řád i chaos našeho života.

Autor pověstných Hvězd kvelbu se po delší odmlce představuje opět jako básník. Ve své poezii z minulého století, kterou soustředil do této sbírky, upozorňuje, že je třeba bát se liftu, livreje, lišeje i lišaje, ale není třeba se bát světa, i když ten má dnes podobu hrůzného starce Zosimy. Sbírku doplňuje soubor textů autorových přátel k jeho blížícím se šedesátinám.

V olomouckém nakladatelství Votobia vydaný Atentát ve vaně je nová básnická sbírka věčného surrealisty s nespoutanou fantazií a zálibou v grotesce. Realitu a soudobou společnost však Řezníček zachycuje lépe a bezprostředněji než kterýkoli letopisec vlastního citového života, o čemž svědčí například i tři básně věnované nuselskému "mostu sebevrahů", báseň Dopravní nehoda apod. Konkrétními místy, politickými událostmi, sociologickými jevy atd. je tato poezie pevně zakotvena v České republice přelomu 20. a 21. století.