Text Mileny Fucimanové není možné jednoduše zařadit do žánrového šuplíčku. Mohl by to být román, autobiografie či sbírka básní. Je to konglomerát neutříděných reflexí z autorčina života, od dětství až k dospělosti, kde hlavní roli hrály tři maximy láska, víra a naděje. Akord dim je symbolem nesouladu, něčeho nepatřičného, co rozrušuje harmonii.
Osud každého z nás je spjatý se Zemí a s lidmi. Ztráta pevné půdy pod nohama, strach o své milované, ztráta domova - to jsou osudové mezníky, které nás dříve či později zaskočí. V ohrožení života, v existenciální úzkosti pak slova VÍRA, LÁSKA, NADĚJE nabývají konkrétní podobu. Trojnovela Tančila jsem v synagoze sleduje očima hrdinky Františky pouť člověka zmítaného protichůdnými pocity. Hrdinka příběhu neví jak nakládat s láskou, modlí se a zároveň si zoufá, je smýkána dobou a jejími imperativy. Ale její duše hledá klid a nachází jej v usmíření.
Současný román, který se zabývá otázkou osamění, hledání vztahů. Zároveň se ptá, jakou formu má lidská schopnost pomáhat, chápat a překonávat potíže. Osu příběhu tvoří osudové nedorozumění a neschopnost komunikace s nejbližšími. Příběh vyúsťuje v básnický obraz velké potopy na základě skutečných záplav na Moravě. Na pozadí tragické autohavárie, při které hrdinka příběhu Oliva ztratí manžela a jediný syn je těžce zraněný, se rozehrává věčné téma: Jací jsme, co hledáme jeden od druhého. Oliva je introvertní žena, která jen nesnadno vychází ze své ulity. Uvědomuje si, jak je zoufale bezmocná, protože tápe v nejistotě, je připravená k jakékoli oběti, ale nikdo oběť nežádá. Bolest a ztráta jistoty ji zahltí natolik, že Oliva už není schopna vnímat svět s rozvahou, zraňuje ji všechno a ona bezděčně zraňuje i ty, které má ráda. Věčný motiv vztahu matky a syna je v závěru románu přehlušen rozvodněnou Moravou.
Kniha veršů, hudby a obrazů je určena lidem, kteří vnímají spřízněnost slovenské a české kultury. Poezii Mileny Fucimanové, české autorky, inspirovaly obrazy Květoslavy Fulierové, bratislavské výtvarnice s moravskými kořeny. Překlad veršů do slovenštiny je dílem slovenské básnířky Marty Hlušíkové. Původní hudbu k veršům a obrazům složil Ondřej Fuciman. Dílo vzniklo jako podklad pro scénickou formu v nastudování brněnského Divadla hudby a poezie Agadir. Knižní verze se snaží zachytit lyriku a silné emoce přítomné ve verších, obrazech i hudbě. Netradiční bibliofilský formát obsahuje čtrnáct grafických listů s volně se prolínajícími texty v češtině a slovenštině. Kniha je doplněna CD se studiovým záznamem představení.
Česky a slovensky. Jsou věci, které se nám dějí z objektivních příčin, jiné z naší vůle, potřeb a pak jsou věci, které se rodí krásněji – z nečekané radosti, ze souznění. Takto sa našli tri ženy: F a F a F, ktoré to stretnutie už nepustili dole vodou. Poetky si svoje verše vzájomne prekladali a čoskoro sa ukázalo, že ide o viac než o preklad z jazyka do jazyka. Dvě mateřštiny se vlní, ani jedna nepohlcuje tu druhou, už neexistuje cizí prostor, ale náš, obidve reči čisté a slobodné, sprevádzajú ich obrazy, je to prirodzené, akékoľvek vysvetľovanie by bolo navyše.
Kniha se skládá ze sedmi vzájemně propojených příběhů, které spojuje jedno místo a podobný problém. Každá z postav prožívá své vlastní bolavé střetnutí s těmi, které miluje. V sázce je důvěra, láska mateřská i milostná, nic není předem dané a neměnné. Podvědomí, předsudky i obavy vytvářejí skrytá dramata, v jakých se možná všichni poznáváme. Součástí knihy je CD s nastudováním části knihy Divadlem hudby a poezie Agadir a hudbou Ondřeje Fucimana.
Příběh o zdánlivě obyčejných lidských osudech. Do života hlavních hrdinů zasahuje minulost a převrací zaběhlý stereotyp. Příjemným oživením je i slovenština, která zaznívá z úst jedné z důležitých postav, a právě tak jako obrázky slovenské ilustrátorky Kvety Fulierové je známkou provázání obou našich kultur.
Z kuchyně tety Andělky k hvězdokupám by se mohla zdát vzdálenost nepřekonatelná… Texty Mileny Fucimanové se pohybují po rozostřeném rozhraní poezie a prózy, mísí se v nich světy, mění ohniskové vzdálenosti, věty nedočkavě vtékají do vět následujících… Vzpomínky, malé i velké události přítomného světa, vesmír, barokní ozvuky a profánním i vertikálním prostupující hudba: Kuchyň je plná mezzosopránové vůně Otevřu okno Zprava zavoní uzené… Překotná, a přesto velmi pečlivá řeč.
Román Klenba chleba Mileny Fucimanové odráží ožehavou zkušenost současnosti. Na pozadí důležitého vědeckého výzkumu v oblasti asistované reprodukce se dává do pohybu svět těch, kteří počítají s temnějšími stránkami lidského ega. Ženský a mužský princip je nahlížen z neobvyklého úhlu pohledu. Věčný svár viny a trestu vyústí v nečekané rozřešení.
Poprask na valašském maloměstě způsobí jeden trýzněný, bezmocný holub. Reakce na jeho bezeslovné utrpení ostře nasvítí povahy protagonistů příběhu, lidí, které dnes a denně potkáváme, s nimiž společně jíme své denní menu. U našich prapodivně prostřených stolů se začasté podává bezohledná manipulace s lidským svědomím, a to dokonce úředně potvrzená. Oba hlavní hrdinové se jí ale snaží čelit – i kdyby se tak měli zbavit jedinečné, lákavé a možná poslední příležitosti prožít svůj příběh slastného okouzlení.
