Dagmar Pichova Knihy

Monografie se věnuje diskuzi o filozofické a vědecké práci v první polovině 18. století, a to ze specifického pohledu femme de lettres, vzdělané ženy pocházející z aristokratického prostředí. Jakou strategii musela Émilie Du Châtelet zvolit, aby se prosadila ve filozofii a vědě 18. století? Jak probíhala její komunikace s vědeckou komunitou? V čem spočívala její výjimečnost? Kapitoly věnované osobnosti a dílu Émilie Du Châtelet jsou uvedeny obecnou charakteristikou Republiky vzdělanců, definicí filozofů, vědců a popisem komunikace mezi vzdělanci. Práce tak představuje současně i příspěvek ke studiu raného francouzského osvícenství. Gabrielle-Émilie Le Tonnelier de Breteuil, markýza Du Châtelet (1706, Paříž – 1749, Lunéville) byla jednou z nejvzdělanějších žen 18. století. Studovala fyziku a matematiku, věnovala se filozofii a překládala z angličtiny a latiny. Spolupracovala s Voltairem, dopisovala si s nejvýznamnějšími evropskými učenci. Respekt současníků si získala dílem Institutions de physique (1740), v němž se pokusila o propojení Newtonovy fyziky a Leibnizovy metafyziky. Její překlad a komentář Newtonových Principií je do dnešní doby jediným kompletním překladem tohoto díla do francouzštiny.

Kniha vyhází z úspěšné disertační práce a zabývá se formováním a specifiky ironické komunikace ve dvou románech 17. století, v Komickém románu Paula Scarrona a v Cervantesově Donu Quijotovi. V první části knihy čtenář najde představení obecného jazykového fungování ironie, přičemž autorka klade důraz na charakteristiku ironie jako typ komunikace v literatuře, kde nabývá na významu aktivita čtenáře. Druhá část knihy se zabývá fungováním a podmínkami používání ironie v literatuře 17. století. Vzestup ironie v románu souvisí s radikálními změnami v koncepci jazyka a reprezentace reality. Ve třetí části je ironie studována ve dvou románech ze 17. století, Komickém románu Paula Scarrona a Cervantesově Donu Quijotovi. Paralelní srovnávací analýza zkoumá instalaci ironické komunikace v textech a nabízí novou interpretaci.

Ačkoli jsou dnes jejich jména málo známá, ženy se vždy podílely na vědění, vstupovaly do diskusí a přicházely s originálními myšlenkami. Monografie se věnuje roli žen v dějinách české filozofie a vědy, představuje názory a dílo vybraných českých filozofek a vědkyň a zasazuje jejich práci do evropského kontextu. První kapitola knihy „Nástin“ nabízí přehled významných vzdělaných žen od nejstaršího období do roku 1989. V druhé kapitole nazvané „Sondy“ se autoři detailněji věnují vybraným tématům a naznačují možné rozvíjení oblastí popsaných v první části. Třetí kapitola „Prameny“ pak nabízí vybrané primární texty, které dokládají filozofické zájmy českých žen a mohou být inspirací pro další výzkum tématu.

Filozofové rádi vyprávějí smyšlené příběhy. Používají je jako argumenty, jimiž podporují tvrzení o světě, o společnosti, a také o tom, jak bychom měli či neměli jednat. Říkají tomu myšlenkové experimentování. V této knize najdete sto slavných myšlenkových experimentů, které se týkají povahy prostoru a času, podstaty krásy, dobra, svobody, náboženství a osobní identity; najdete zde také smyšlené příklady zkoumající hranice lidské mysli, poznání, jazyka a spravedlnosti. Všechny myšlenkové experimenty jsou doplněny schematickými rozbory, jež zachycují jádro příkladu, očekávaný výsledek a použití daného experimentu v širší argumentaci.