Lucie Zakopalová Pořadí knih

Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaké peklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, který vedou jeptišky. Rodiče ho opustili, adoptovat ho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenže místo toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironického komentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebo nesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší od dospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokrytecké nebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z jejich kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románu František ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tak o sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlu jen těm, kteří tomu uvěří.

Hořkosladký příběh o nejistotě současného pojetí lásky, přátelství a hledání toho, čemu se říká štěstí. Maggie se rozvádí. Je na mizině, její rigorózní práce stagnuje, práce na univerzitě ji netěší a její manželství trvalo jen šest set osm dní. Je jí dvacet devět, od střední školy chodila s už skoro bývalým manželem Jonem, ale jejich vztah vyvanul. Zažívá to, co ostatní zvládli o deset let dřív – je nezadaná, musí se sama rozhodovat, sama o všechno postarat. K tomu poznává, jak traumatizující může rozpad vztahu být, i když si to nechce připustit. Čas vyplňuje hledáním vztahů na tinderu, komunikací na sociálních sítích a zkoušením různých sportovních a uměleckých aktivit. Někde mezi koketováním s bisexualitou, boulderingem a vrháním sekerou se snaží přijít na to, jestli je rozvod osobním selháním, jak se s ním vyrovnat a najít si nový smysl života. Postupně jí dochází, že někdy člověk na všechno nestačí sám.

Maria Janion se ve své knize vrací k dávným kořenům polské kultury, k zapomenutému slovanství, jednomu z prvních společenských traumat. Západoslovanské kmeny byly nuceny přijmout římský, tedy německý křesťanský ritus a vzdát se nejen pohanských rituálů, ale i slovanské liturgie (cyrilometodějská tradice). Došlo prakticky k vymazání všech pozůstatků jejich kultury a tradic, neboť byly vnímány jako necivilizované. Analýzou textů polských autorů 19. století Janion dokazuje, že se slovanská minulost stala vytěsněným místem, vyplněným temnotou a neznámem, později obsazeným idejemi panslavismu, slovanského nacionalismu nebo mesianismu. Na příkladu polské literární tvorby posledních dvou staletí ukazuje, jak se ve sdílených obrazech projevují nezpracovaná traumata a jak se pod tlakem tragických historických událostí utvářela slovanská kulturní identita.

Vztah matky a dcery. Dobré rady, výčitky a láska. Trochu nezdravá. Ale ta máma měla dítě jako mladá („litovala, že ukončila studium, ne těhotenství“) a nestačila sama dospět, pak onemocněla – a odešla dřív, než zestárla. Její dcera píše vyznání jazykem písniček, sociálních sítí, příběhů, citátů. Vypráví o prázdném místě po blízkém člověku, o smutku v době a společnosti, která je raději mladá, veselá a zdravá a neví si úplně rady s umíráním. Za to samozřejmě můžou matky. I tady bychom mohli vypočítat spoustu chyb: trochu moc pije, nevychází s penězi a taky s muži, i když ji přitahují, obléká se vyzývavě a není důsledná ve výchově. Jenže milujeme jen dokonalé matky? Při čtení je dovoleno smát se i brečet.

Kolektivní monografie představuje jako první podobně zaměřená publikace v České republice fenomén polské reportáže, zejména tzv. literární reportáže. Tento žánr má v polské literatuře dlouhou tradici (Ryszard Kapuściński, Hanna Krall) a i dnes patří v Polsku k nejvyhledávanějším. Stále větší oblibu si i díky novým překladům do češtiny (Mariusz Szczygieł, Paweł Smoleński, Wojciech Tochman, Lidia Ostałowska aj.) získává také u nás. Publikace Fenomén: Polská literární reportáž se žánru věnuje jak z pohledu teoretického (vymezení žánru reportáže, její postavení mezi jinými žánry beletristickými a žurnalistickými, specifika tzv. literární reportáže), tak historického (reportáž v dějinách polské literatury, historické proměny žánru). Současně nabízí i pohled na aktuální polskou reportážní tvorbu. Celek je doplněn o rozhovory s polskými reportéry či zástupci vydavatelů, kteří se v Polsku reportážnímu žánru věnují.

Romové o stavu naší společnosti vypovídají mnohem více, než bychom chtěli. Vždy se lišili od „většinové“ společnosti, fascinovali ji i dráždili. Evropané Romy ve středověku přijali jako podivuhodnou cizokrajnou šlechtu, ale později se je snažili přimět k asimilaci. Polská reportérka Lidia Ostałowska na osudech Romů na českých sídlištích, polských tržištích nebo v rumunských věznicích a slovenských ghettech ukazuje nejen jejich svébytnou a v každé zemi odlišnou kulturu a více či méně dodržované tradice, ale také vývoj postkomunistických států a jejich vztahy s těmi západoevropskými – například v reakcích na masovou emigraci českých a slovenských Romů do Anglie a Kanady.

Rudý kat. Ochránce sirotků. Ozbrojená pěst dělnické třídy. Polský šlechtic. Leninův a Stalinův věrný sluha. Cynický politruk. Zaslepený fanatik. Ateista, který o sobě napsal: „Věřím jen Kristovu učení a Jeho evangeliu.“ Milující otec, starostlivý bratr a vášnivý milenec. Neuvěřitelné množství záhad a paradoxů v těle jednoho člověka. Kým byl Felix Dzeržinskij ve skutečnosti? Na tuto otázku se pokouší odpovědět polská novinářka a reportérka Sylwia Frołow a boří přitom mýty, které šéfa Čeky obklopují. Snaží se proniknout do způsobu jeho myšlení, aniž by ospravedlňovala jeho zločiny. Portrét stvořitele nejhorší tajné policie v dějinách vychází z dosud neznámých dopisů a poznámek samotného Dzeržinského i osobních rozhovorů s jeho příbuznými. Seznamuje nás s jeho osudem od dětství a školních let přes kněžský seminář a kariéru revolucionáře a teroristy až k postu nejvlivnějšího muže v sovětském Rusku.

O "konceptuální literatuře" – zóně na pomezí literární produkce a galerijního umění – se v kontextu střední a východní Evropy začalo mluvit teprve nedávno. Jaké je historické východisko a aktuální určení tohoto fenoménu? Jaká jsou jeho specifika v dané části Evropy? Tyto otázky si klade dvanáct autorek a autorů z ČR, Slovenska, Německa, Polska a Ruska. Publikace obsahuje odborné články doplněné antologií textů, básní a dokumentací, včetně nových překladů, přičemž se na ní podílelo přes osmdesát tvůrců – literárních vědců, autorů, básníků, umělců a překladatelů. Texty lze sledovat samostatně, editoři se snažili o jejich vzájemnou provázanost. Přílohy jsou uspořádány chronologicky, odhalují paralely v tvorbě jednotlivých autorů a překračují žánrové či regionální specifika. Struktura knihy vytváří historicko-teoretickou křížovku, která umožňuje čtenářům zvolit si vlastní řešení. Publikace se snaží přispět k diskusi o konceptuálních literárních strategiích a progresivních metodách práce s textem, které bývají často zařazovány do okrajových kategorií nebo odmítány jako umění. Tyto strategie se v historii opakovaně vynořují pod různými žánry a praktikami, přičemž komplikují ustálené historické a estetické kategorie tvorby i recepce.

Publikace vychází z materiálů shromážděných v rámci Polsko-českého a česko-polského překladatelského semináře realizovaného na Filozofické fakultě UK. Obsahuje originální i přeložené verze několika uměleckých textů (povídky, drama, reportáže) doplněné odborným komentářem shrnujícím nejčastější problémy spojené s překladem a způsob jejich řešení či nejčastější chyby a jejich analýzu. Na komentář navazují rozšiřující tematická cvičení s klíčem. Kniha je určena zejména polonistickým - šířeji slavistickým - pracovištím, ale s ohledem na obecnější ukotvení i všem dalším zájemcům o teorii, ale především praxi a didaktiku překladu.