Poslední román Victora Huga; napsal jej v sedmdesáti letech, bezprostředně po krvavém potlačení pařížské komuny roku 1871. Psát v té době oslavný román o nejpohnutějším roce Francouzské revoluce, o roce 1793, byl čin hodný Hugovy velikosti. Vyděšení Francouzi raději o revoluci mlčeli...A psát tehdy o revoluci a neodsoudit Dantona a Robespierra a celou jakobínskou diktaturu bylo velmi odvážné. Příběh se odehrává mimo Paříž, v kraji Vendée, kde byly silné pozice protirevolučních royalistických sil. Hugo spojuje historickou látku, kterou detailně zná, s působivou, imaginativní fikcí. Dramaticky sevřený děj pak podtrhuje výjimečné postavení tohoto románu v celé autorově tvorbě.
Fabrice Fajeau Pořadí knih (chronologicky)
Román velkého francouzského osvícence 18. stol. je ostrou a útočnou satirou na zlořády, které se objevily ve francouzské společnosti za soumraku feudalismu. Pod zábavným a frivolním povrchem řeší autor mnoho vážných otázek, týkajících se nejen dobových konvencí, ale postihujících samu podstatu absolutistického režimu Ludvíka XIV. V dopisech, jejichž fiktivními pisateli jsou Peršané cestující po Evropě, stíhá dobromyslným humorem i sžíravým sarkasmem marnivost a lehkomyslnost Francouzů, jejich vášeň pro hru, záletnost žen, mrzoutství starců, zkorumpovanost dvorské šlechty, finanční politiku, náboženskou nesnášelivost, despotismus. Dílo, které si rázem získalo velkou oblibu (ještě za života autorova se dočkalo 29. vydání), bylo hojně napodobováno a stalo se vzorem románů v dopisech.