Zdeněk Volf Knihy

Promyšleně komponovaný výbor poezie autorů domácích i zahraničních, proslulých i téměř neznámých, zachycujících něco podstatného ze soužití lidí a jejich domestifikovaných průvodců, pomocníků, živitelů nebo přátel. Antologie není statickým pohledem na zvíře, ale dynamickým obrazem živé atmosféry, která se dnes vytrácí a kterou je proto zapotřebí znovu objevovat. A právě v tom nám pomáhá tato kniha. Tím spíš, že se v ní poezii dostává výrazné podpory, jakou jsou fotografie Jindřicha Štreita, vytvářející sjednocující a umocňující rámec.

Průřezová antologie představující v jedenácti oddílech kratší básnické útvary sto třiceti českých básníků. Knihu doprovází úvodní esej a také závěrečná poznámka editora, v nichž je osvětlen výběr textů a způsob práce při jejím vzniku. Antologie – tematizující tzv. krátkou báseň – zahrnuje časové rozmezí od doby K. H. Borovského, přes E. Bondyho, I. M. Jirouse či V. Fischerovou, až po současnost. „Výběr textů je výsledkem dlouhé, metodické a zasvěcené práce, za kterou je četba desítek a desítek básnických sbírek a meditativní přístup,“ poznamenává na zadní obálce Sylvie Richterová.

Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Dramatickým dějem jeho textů, hluboce prodchnutých vírou, je ale spíše „selhávání, střetání se s vlastní i cizí nedokonalostí, slabostí, ´neobejmutelností´ světa, který je vždy znovu a znovu potřeba promýšlet i prociťovat na samé hranici lidského vypětí. Čtenář dostává do rukou poezii, jež strhává neobvykle poctivým pokusem zformulovat v sobě hlubokou (a vždy jistě problematickou) empatii ke světu“.

Třetí sbírka básníka hlubokého duchovního prožitku a zároveň pevně ukotveného k zemi svou profesí soukromého inseminátora krav, kterou provozuje v okolí Mohyly míru. Svoji poezii uvádí tímto vyznáním: Slovo — zvnitřněné — před mlčením či chválou. Kdy srdce lépe poznává jen veršem. Však očistit se dá pouze krizí. A pořád o více je třeba přijít kvůli usebrání. Zatímco děti už si staví z našich hranic hračky. A slzy stávají se vodou plodovou.

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení představuje zralého a nepředvádivého tvůrce. Každé ze slov zařazených do veršů sbírky se dotýká hodnot současného života, které vymezuje meziprostorem a mezičasem, tichem a povahou viny a možnostmi odpuštění. Mluvčí básní vědomě a s pokorou sleduje a v lyrických sekvencích zaznamenává vlastní/ člověku náležející hluboký prožitek, který přináší podněty pro radostný život. Sbírka představuje přirozené okamžiky lidského chování a nachází vzácnost bezprostřednosti, blízkosti a úcty. Sbírka se vrací k tradičním prostředkům a motivům lyriky, ale představuje je v soudobé podobě. Básně zachycují lyrikou zahuštěné fragmenty velkého formujícího příběhu, zlomky iniciace. Verše reprezentují soudobou povahu meditativní, spirituální (křesťanské) poezie a stávají se součástí linie lyrické tvorby mj. Bohumila Reynka, Jana Čepa, Rostislava Valuška.

Autor – inseminátor krav, judista, praktikující katolík a hlavně dobrý člověk. Jen těžko odděluje svoji poezii od svého života, což poezii v jeho případě prospívá.

Básník Zdeněk Volf pokračuje v obkračování tak křehkého nezachytitelného fenoménu, jímž je krátká báseň, a ve svém eseji „K individuaci krátké básně / Oknem překladu“ předkládá toto téma na příkladu krátkých básní ze světové literatury oknem (českého) překladu. Esej doprovází ukázky krátkých textů od čtyřiceti autorů, jež doprovázejí minimalistické kresby malířky Inge Koskové.

Soubor zamyšlení s názvem Srdcář vznikal v letech 2003–2008. Obsahuje postřehy a krátké úvahy nad literaturou, uměním, vírou, osobním, rodinným a společenským životem. Žánrově má blízko k záznamům, jež známe z tvorby J. Demla, J. Hanče nebo V. Rozanova: syžet nepřekáží, a tak může mluvčí, hlavní hrdina, črtat sebe sama ve střetech (polemos) se stavem světa. Osobitost reflexí je místy spojena s přetěžováním syntaxe; lexikální rovina je zpestřována zootechnickými výrazy, charismatismy, obraty z oblasti modelingu. Vážnost autora se v Srdcáři šťastně sešla s humorem, možná i nechtěným.

Ač autor, povoláním inseminační technik, nazývá svoji tvorbu s nadsázkou „chlévská lyrika“, pod jemně provokativní slupkou může čtenář nahlédnout do tvorby citlivé, zralé, opřené o pevné hodnoty a hluboké prožitky.