Miloš Hlávka Knihy

Ztracené dítko avantgardy - i tak by šlo s trochou nadsázky charakterizovat osud Miloše Hlávky. Smyslem této publikace není snaha dělat z Hlávky básníka velikosti Seiferta, Nezvala či Holana, nýbrž napravení určité křivdy a zpřístupnění jeho literárního odkazu dnešní čtenářské generaci (tím spíše, že v Hlávkově literární pozůstalosti jsou i práce dodnes nevydané - např. právě sbírka Písně na rozloučenou, překvapením mohou být ale i Hlávkovy neznámé prózy z 30. let). Knihu doplňuje obrazová příloha a zasvěcená studie Tomáše Vučky, vymezující Hlávkovo místo v kontextu české literatury.

Moralistní román, jehož původní, autorem zamýšlený a nakladatelem neschválený název zněl Cesta do záhuby. Satiricky pojatý román z někdejšího Berlína a začínající hospodářské krize. Autor zde na pozadí velké masové nezaměstnanosti, duševní deprese vyplývající z deprese hospodářské líčí neřesti velkoměstského polosvěta, příběhy prodejných mužů a žen, a vede čtenáře k zamyšlení, proč tomu tak je. Titulní hrdina, který tímto světem demoralizace prochází a který nakonec, ač neumí plavat, skočí do vody, aby zachránil tonoucí dítě, měl v době prvého vydání románu (1931) manifestovat varovné gesto.

Pan Teste zaujímá v tvorbě francouzského básníka, esejisty a filozofa Paula Valéryho centrální místo. Je to sice dílko fragmentární, mozaikovité, mnohé jeho části jsou jenom načrtnuté, dokonce jen suchou jehlou aforismů, ale cyklus testovských fragmentů představuje cosi jako východisko Valéryho životní a umělecké dráhy a dramatu, z nichž vyroste jeho následující dílo. Obsahuje celou jeho poetiku, všechna základní témata, kolem nichž se rozkrouží veškeré jeho myšlení a cítění, celý jeho umělecký program. Program, který si Valéry vytyčil a formoval na samém začátku své umělecké dráhy a který se v dalším životě snažil realizovat, často v zoufalém vědomí, že jde o program v poezii (ale i mimo ni!) nerealizovatelný, absurdní.

První románová práce národního umělce, který svým básnickým, prozaickým i dramatickým dílem vyslovil citový a smyslový život generace na přelomu století a let po první světové válce nikoli v dekadentním úniku do snů,nýbrž v oslavě plného využití lidského pozemského štěstí. Jedinou dějovou osnovou románu je citový a smyslový vývoj a prožitky mladého studenta, jeho střídající se touha, naděje, obavy a zklamání mladého zamilování, jeho vzpoura proti šosáckým konvencím, náboženskému pokrytectví a měšťácké falešné cudnosti. Stříbrný vítr - symbol čisté, nepokřivené lásky k životu - prostupuje celým románem a vyznívá v básníkovo poslání: "Mládí má zápasit, snad má i krvácet zran,padne-li,znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr. "

Epos. Třebaže v prvním plánu dominuje milostný příběh mezi Helenou, Jindřichem a lyrickým subjektem, těžiště Kormorána leží v pnutí mezi dvěma duševními a mentálními principy, ztělesňovány na jedné straně automobilovým závodníkem Jindřichem a na druhé straně zasněným vypravěčem. Vstupuje ale také do vstahu vypravěče a Heleny.

Dramatický život slavného tanečníka líčí jeho manželka, kterou jako začínající maďarskou baletku Romolu de Pulszky Nižinskij poznal během třítýdenní plavby do Argentiny. Závěrečná poznámka: Miloš Hlávka.

Hra Prinz Friedrich von Homburg, vznikla v letech 1809–1811 jako jeden z vrcholů německé i světové dramatiky, premiéra byla 3. října 1821 ve Vídni. České druhé, pozměněné vydání. Drama mladistvého prince-generála, který se proviní z milostné roztržitosti proti vojenské kázni vítězstvím v bitvě a je paradoxně, jako hrdina, odsouzen vojeským tribunálem k trestu smrti.

Veselohra milostného souboje mezi letcem a děvčetem z hor, která nutí k přemýšlení, jak uvést do souladu šílenou mužskou touhu vpřed a stále rychleji, tento neodvratný civilizační pud, často tragický, s milostnou přitažlivostí země. Hlávka vidí lásku jako vzněcovatelku života, ale nepřehlíží, jak se dovede zavěsit na křídla tomu, kdo jde za nějakým posláním.