Julio Llamazares Knihy

Žlutý déšť, nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.

Strhující román zavádí čtenáře do hor provincie León na severu Španělska. Bezprostředně po skončení španělské občanské války a po vítězství frankistických vojsk přežívají v horách bojovníci republikánské armády, jimž se včas nepodařilo překročit hranice a dostat se na francouzskou stranu. Ramiro, Juan, Gildo a Ángel se měsíce a roky ukrývají v jeskyni opuštěných dolu, vystaveni nebezpečí pronásledování četníku, bez kontaktu s lidmi, často bez denního světla, vystaveni nepřízni počasí, hladu a nepohodě. Historické okolnosti čteme mezi řádky, román se soustředí na zkoumání hranice, za kterou člověk muže zajít při obraně svého vlastního holého života a za níž už přestává být člověkem. Působivost románu, autorova silného debutu, je umocněna autorovým poetickým jazykem, jímž postihuje nejen krásu leonských hor, ale i drsnost života, spíše přežívání, republikánských partyzánu (maquis) v nich. V roce 1987 román zfilmoval španělský režisér Julio Sánchez Valdés.

Meditativní příběh, jehož hlavními hrdiny jsou plynutí času a paměť. Kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi milenci a přáteli, o setkáváních a loučeních, o jednom lidském životě, který může být životem každého z nás. Příběh univerzitního profesora, který žil v průběhu svého života po celé Evropě, aniž kde zapustil kořeny, a který se jednoho léta vrací se svým dvanáctiletým synem na Ibizu, kde prožil své mládí s týmž dychtivým očekáváním věcí příštích jako dnes jeho syn. Chce synovi ukázat hvězdy padající během zázračné noci svatého Vavřince (perseidy). Pozorování hvězdné oblohy, přítomnost syna, od něhož po rozvodu žije odloučen, vůně venkova a moře přinášejí vzpomínky na uplynulá léta, životní úspěchy, ale i nezdary, erotické reminiscence i vzpomínky na ty, kdo už nežijí. Každá padající hvězda je jedním lidským osudem, přítomností něčeho, co už není, podobně jako světlo hvězd je časově posunutým optickým klamem. Julio Llamazares je mistrem v použití přesného, ale působivého metaforického jazyka, jímž dokáže vykreslit poetickou atmosféru jedné magické noci, během níž myslí stárnoucího profesora proběhne celý jeho dosavadní život, dnes už prostý onoho dřívějšího očekávání.

Published on the occasion of the major 2004 retrospective exhibition, Axel Hütte: Terra Incognita, at the Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid. The catalogue covers key works from 1982-2003, including his portrait typologies. From the publisher: "Axel Hütte, born in Essen in 1951 and a member of Bernd Becher's master class at the Düsseldorf Academy of Art, is one of the group of younger German photographers who, in the past twenty years, have established a firm presence on the international art scene. Early on, Hütte has been fascinated by landscape photography, albeit a broad theme but one in which his particular approach has spawned an almost programmatic portrayal of the confrontation between the city and the countryside. Between pure 'pieces of nature' (mist-shrouded mountain peaks, panoramic jungles and deserts, ocean horizons and night skies) and their opposite (oppressive street vistas that are quite literally dead-ends), Hütte repeatedly moves in some grey zone that is a neither/nor: industrial estates on the edge of town, company buildings in green belts, farmed land, seen through the concrete pillars of new commercial buildings..." Axel Hütte's focus is the confrontation between city and countryside, between foggy mountains, deserts, sea horizons or night skies and uneasy no-exit streets."

«Es posible que esta vieja región histórica sea la más atrasada de la Europa civilizada, junto con las zonas más remotas e islas de Grecia y el interior de Cerdeña, Sicilia, Yugoslavia...» Extracto de una guía de viajes de Portugal Y, no obstante, el viajero que protagoniza este viaje portugués va creando, a su lento paso, una narración tan bella, tan hondamente humana, tan transida de comprensión (de los demás, de sí mismo, de la tierra) que el lector transita, en su lectura, por el paisaje más rico: es decir, el del hombre. Llamazares ha escrito un libro de enormes perspectivas, indiferente a los géneros y las clasificaciones. Es novela, si novela es espejo que se pasea al borde del camino. Es libro de viajes, porque las comarcas pasar por sus páginas. Es relato iniciático, porque el viajero va transformándose con su viaje. Y es, sobre todo, gran literatura.

El día de Jueves Santo de 1929, cuando Genaro Blanco Blanco moría atropellado por el primer camión de la limpieza que conoció la ciudad de León, dio comienzo una leyenda que continúa viva hasta nuestros días. Pellejero de profesión, habitual de los bajos fondos de la ciudad, devoto del orujo, de las timbas y de los prostí¬bulos, su muerte fue tan sonada que pronto se creó una cofradía integrada por poetas y bohemios de la noche y dedicada a honrar su memoria. El entierro de Genarín es la crónica de esta leyenda, el evangelio apócrifo en el que se relatan la vida y los milagros del célebre pellejero, el irónico homenaje a un vividor que se ha convertido al pasar del tiempo en el santo de los borrachos y los bohemios. Entre la picaresca y el esperpento literario, dos géneros típicamente españoles, Julio Llamazares traza en este libro ?su prime¬ra obra narrativa, ilustrada con grabados del pintor Antonio Santos? un magnífico y divertido retrato de la insólita y provocadora procesión que cada noche de Jueves Santo recorre las calles de León.

Julio Llamazares erinnert sich in seinem Fotoalbum an die 60er Jahre in einem abgelegenen Bergarbeiterdorf Asturiens. Er schildert das harte Leben in der kalten, grünen Region, die Entbehrungen der Nachkriegszeit und das wöchentliche Freilichtkino, dessen Töne er hört, während er die Bilder selbst erfindet.

Julio Llamazares regresa a un género al que aporta su particular mirada en doce relatos y una fábula. Esta recopilación de cuentos comprende la mayoría de los que he escrito desde hace años. En una época como esta en la que los escaparates de la librerías están llenos de libros de autoayuda y de novelas de entretenimiento, el título quizá sorprenda, pero hace honor a su contenido. Y a mi tradición nihilista: En mitad de ninguna parte, En Babia, El río del olvido, Nadie escucha Un jugador de fútbol que se enfrenta al momento más decisivo de su carrera, un viejo napolitano que reencuentra al amor de su juventud antes de morir, un pobre hombre que quiere parar el mundo, un conductor que desaparece, una mujer que desvela el gran secreto de su existencia cuando ya es tarde Los protagonistas de estos relatos son muy distintos, pero todos comparten la misma extraña condena: descubrir que la vida es una pasión inútil. Una pasión de la que forma parte el arte de escribir y de contar, que va unido al de leer y al de pensar, y que nos permite seguir viendo pese a que conozcamos su inutilidad. JULIO LLAMAZARES

Spaniens gotische Kathedralen gehören zu den schönsten Kirchen Europas. Der Schriftsteller und passionierte Reisende Julio Llamazares führt uns durch bekannte und weniger bekannte Gotteshäuser und erzählt deren wechselvolle Geschichte. Von Barcelona bis Burgos, von Santiago bis Segovia - er besucht Orte voller Geschichten und Geheimnisse, die er Sonntagsmalern, penetranten Fremdenführern und mitteilsamen Priestern entlockt. Melancholisch sinniert er über die Pracht, aber auch über Leere und Funktionslosigkeit der steinernen Giganten. Ironisch und illusionslos blickt er dabei auf Spaniens Kathedralen wie auf Inseln aus einer anderen Zeit.