„Moje dcery mi dokážou v milisekundě zkazit náladu,“ říká žena, jejíž dcery jsou kolem třiceti. Jiná žena sdílí: „Někdy telefonuji s mámou a najednou mě něco vytočí, že zavěsím. Později si nedokážu uvědomit, že jsem to udělala. Nikomu jinému bych nezavěsila.“ Na druhou stranu slyším: „Nikdo mě tak nepodporuje jako moje matka. Vždycky je na mé straně.“ A matka dospělé dcery dodává: „Mám štěstí, že jsme si s dcerou blízké, protože já s matkou takový vztah neměla.“ Matky a dcery mají za sebou dlouhou historii, plnou rozhovorů. Mohou se smát stejným vtipům a přesně vědí, co ta druhá myslí. Sdílení tohoto konverzačního prostoru přináší potěšení, ale i frustraci. Obě si jsou vědomy, co je na nervy, a rozhovor může snadno přejít do hádky. Je to jako poslouchat rádio naladěné na stejnou stanici, kde obě ví, co přijde. Pokud jedna očekává něco nepříjemného, rozčílí se už předem. To špatné rozhlasové drama je unavuje, ale nemohou změnit stanici – ladicí knoflík je navždy zaseknutý. "Matka mi prošlapala cestu a já ji teď předávám své dceři," píše skvělá herečka Květa Fialová.
