Michael Glenny Pořadí knih (chronologicky)

Dvě groteskní novely - Osudná vejce (1924) a Psí srdce (1925) - plné napětí, bohatého děje, překvapivých zvratů a komediálnosti jistě upoutají i neobvyklým námětem. V Osudných vejcích se čtenář stane svědkem zhmotnění Darwinovy teorie: náhodně objevený zázračný paprsek probouzí k životu nové a nové jedince, silnější požírá slabšího, a tak katastrofa na sebe nenechá dlouho čekat. V Psím srdci už nejde o hříčku náhody, ale o připravovaný experiment. Známý profesor transplantuje toulavému psu hypofýzu a mužské pohlavní orgány. Experiment však profesora zaskočí - zvíře se sice mění v člověka, ale v neuvěřitelného hrubce, nevzdělance, agresívního asociála a podlého zbabělce. Homunkulus ohrožuje své okolí a jeho tvůrce si muží položit otázku o zodpovědnosti vědce. Bulgakov využil fantastiky k odhalení problémů reálného života, k apelu na lidskou zodpovědnost, tak naléhavou i v dnešním světě.

Satirizující divadelní hra popisuje tragické vyústění života Alexandra Sergejeviče Puškina a zkoumá manipulační praktiky vládnoucího systému, zosobněného tajnou policií. Historické souvislosti se odvíjejí od milostné avantýry Puškinovy manželky, což osvětluje okolnosti básníkovy smrti. Puškin, legendární postava ruské literatury, je v Bulgakovově hře zobrazen jako politicky angažovaný šlechtic, jehož sympatie k děkabristům ovlivnily jeho společenské postavení. Jeho excentrické chování se nesetkávalo s pochopením v konvencemi svázaném dvorském prostředí. Hra, napsaná v roce Bulgakovova skonu, se soustředí na konflikt, který vedl k Puškinovu smrtelnému souboji v roce 1837. Autor, žijící pod stalinskou diktaturou, vkládá do příběhu konspirační prvky, které naznačují, jak byla rodinná záležitost využita k likvidaci básníka. Děj se odehrává mezi carskými donašeči a špicly, přičemž pozornost je věnována i obyčejným lidem, kteří obdivují Puškina nejen pro jeho emotivní tvorbu, ale i pro jeho sociální cítění. Bulgakov ironicky reflektuje, jak může být básník nepohodlný, i když už není naživu.

Unavailable for twenty years, this harrowing allegory of obedience to authority is esteemed as “one of the defining literary texts of the post-Stalin period.” (The Guardian) Set in a remote Siberian depot immediately following the demolition of one of the gulag’s notorious camps and the emancipation of its prisoners, Faithful Ruslan is an embittered cri de coeur from a writer whose circumstances obliged him to resist the violence of arbitrary power. “Every writer who writes anything in this country is made to feel he has committed a crime,” Georgi Vladimov said. Dissident, he said, is a word that “they force on you.” His mother, a victim of Stalin’s anti-Semitic policy, had been interred for two years in one of the camps from which Vladimov derived the wrenching detail of Faithful Ruslan. The novel circulated in samizdat for more than a decade, often attributed to Solzhenitsyn, before its publication in the West led to Vladimov’s harassment and exile. A starving stray, tortured and abandoned by the godlike “Master” whom he has unconditionally loved, Ruslan and his cadre of fellow guard dogs dutifully wait for the arrival of new prisoners—but the unexpected arrival of a work party provokes a climactic bloodletting. Fashioned from the perceptions of an uncomprehending animal, Vladimov’s insistently ironic indictment of the gulag spirals to encompass all of Man’s inexplicable cruelty.

A historical novel about the defeat of the Imperial Russian Army at the Battle of Tannenberg in East Prussia.

Tři roky před napsáním prvních stránek satiricko-fantaskního románu Mistr a Markétka dokončil Bulgakov Bílou gardu, román generační, v němž zobrazuje drásavé události občanské války ve svém rodném Kyjevě, hlad a chaos, zoufalství zrazené mladé inteligence, ovlivněné vlasteneckými ideály v té podobě, jakou jim vtiskla ideologie bělogvardějských důstojnických škol. Spojení Bílé gardy a Divadelního románu má své skryté souvislosti. V Divadelním románu je rovněž mnoho autobiografických prvků, neboť jako scenárista MCHATu detailně poznal Bulgakov vnější tvář i vnitřní mechanismus divadelních praktik konce dvacátých a začátku třicátých let. Svému nevycválanému satirickému talentu dává teď ale už zelenou, aby co nejprůkazněji zesměšnil - podobně jako v Mistru a Markétce - nepochopení uměleckého díla. Próza byla otištěna pětatřicet let po svém vzniku. Dodnes však Divadelnímu románu nic neubralo na jeho posmutnělém lyrismu a zároveň pobavené kousavosti i nadčasovém postřehu. Z ruštiny přeložila Alena Morávková. Doslov napsal Milan Hrala.