Vladimír Sattran Knihy

Kniha zachycuje vzpomínky autora na význačné osobnosti české geologie.

Autor uvažuje o dialogu jako způsobu rozumné komunikace mezi lidmi, vedoucí k vzájemnému porozumění a udržení dobrých vztahů jak mezi jednotlivci, tak i mezi skupinami či národy. V úvahách o dialogu pronikneme postupně okolím či pozadím jevu. Tvoří je zlo a násilí a jemu opačná touha po dobru a spravedlnosti a lásce. To je hlavní předmět evropského filozofického myšlení, s nímž se spojuje hledání vztahu mezi jedincem a společností. Proniknout k poznání, co dialog přináší a kdy je dialog skutečný a pravdivý a znásobuje hodnotu života, není jednoduché. Úvahy o dialogu by nikdy nevedly k závěru, kdyby autor nehájil určitý postoj. Hovoří proto o dialogu v duchu, který se vymyká postmoderní cestě vágních příběhů, a předkládá své výhrady proti relativistickým názorům.

Autor knížky se sympatickým zaujetím vzpomíná na svůj pobyt v západoafrické republice Burkině Faso, kde strávil jako geolog více než sedm let. Při práci na projektech OSN procestoval zemi křížem krážem nejen při hledání ložisek rud a dalších surovin, které by pomohly chudému hospodářství, ale také při poznávání přírodních krás, mentality obyvatel i moudrosti jejich dávných předků. Knížka je tak cestopisem po západoafrické krajině i cestopisem srdce, které hledalo porozumění afrických lidí. Vyprávění a postřehy doplňují autorovy kresby a četné fotografie jeho mladších kolegů.

Na stránkách vzpomínek se střídají příběhy z různých dob mého života. Jsou z doby učednické, pak z dob vandrovnických. Některé zachycují dobu zrání. Všechny stránky však prostupuje dech stáří, vanutí ducha. Přemýšlím o závěrečné části životního příběhu, který je obklopen radostí i bolestí, zápolením o dobro v tom podivně složitém světě. Do průplavů mezi ostrovy vzpomínek se už bojím zajíždět, jsou nepřehledné, asi bych v nich bloudil a utonul. Vždyť i ty ostrůvky jsou plné naplavenin a civilizační špíny, odpadu zbytečností provázejících lidské životy. Stále mám pocit, že často plníme zásuvky a skříně, protože neumíme zaplnit prázdnotu vlastního bytí. Proto si neodpustím volání po důvěře ve všudypřítomnost boží, která je uvnitř člověka a je tím působivější, čím více v ní věříme.

Složitá cesta k objevu rudního ložiska Hory Gimo je symbolem snahy po uskutečnění lidského díla. Je zároveň snem o svobodě, o čisté lásce a o víře, že ponížení lidí za doby normalizace jednou skončí. Próza byla napsána v sedmdesátých letech, ale za totalitního režimu podobné texty nemohly být publikovány. Knihu provázejí citlivé perokresby V.J. Svobody.

Kam spějí zástupy, které teď kácejí předchozí řád věcí a páchají tisíce omylů? Co učí věčné peripetie dějin? Kde je to pravé poslání jako ve francouzských baladách? Profesor Boušek naposledy sestoupil s kola. Zadýchaně se opřel o zeď dvorku a díval se zkaleným zrakem do dálky k Blanskému lesu, k lesním porostům Kleti. Země se bude ještě dlouho otáčet kolem Slunce v pomalých piruetách se všemi precesemi a drobnými úchylkami. Ještě mnoha lidem bude ukřivděno, mnoho lidí bude nespravedlivě povýšeno náhodností chvíle. Převratné doby jsou dobami trochu zahuštěných křivd.

Myslím, že zůstaneme s Kotetem přáteli do smrti. Už se asi nevrátím do Tamleltu a nebudu jezdit kolem vysychající Atšány. Někde na samém dně srdce mám však jistotu, že bych v Kotetově království, s jeho ovcemi a kozami, s jeho velkou rodinou a dospělými syny, s jeho dvěma osly a velbloudy, mohl žít, kdyby, jak se říká u nás, už ani na sůl nebylo. Kdyby se mi zhroutily všechny sny a promyšlené pravdy, odešla poslední zástava lásky, Kotet by mne přátelsky uvítal, pohostil mátovým čajem a zažertoval. Mám nevystavený, ale stále platný pas do jeho království. A kdybych už, bože, odcházel, stál by jako věrná silueta před tmavými stany a kynul mi na pozdrav, dokud se nerozplynu v okrovém horizontu horských hřebenů.

Zvedl se milostný závan větru, v dálce nad polesím kolem Kvildy a Borových Lad posbíral vůni rašelinišť a jeho dech oživil celé Pošumaví. I moje srdce jako by čekalo na ten životodárný vánek nevýslovné radosti přírodních sil, naprosto nezávislých na lidské vůli a usilování. Člověk by měl cítit rozdíl mezi tím, co může sám vytvořit, o co se může snažit v přírodě udělat a tím, co přichází zcela nezávisle na jeho bytí, co jej unáší, povznáší, co mu přináší dech vesmírného, nepopsatelného dárce vnitřní radosti a pokoje. Boží muka o té podvojnosti lidského úsilí a božích darů stále hovoří.