Tahar Ben Jelloun Knihy

Kniha marockého autora vyšla ve francouzštině poprvé v roce 1998 a rázem se stala na dlouhé měsíce jedním z nejúspěšnějších nebeletristických děl poslední doby. V současné době byla přeložena do 25 jazyků. Její české vydání bylo podpořeno Evropskou unií a titul byl zařazen do vládní kampaně boje proti rasismu v projektu MKC. Kniha je koncipována jako rozhovor s autorovou dcerou, v němž jí vysvětluje příčiny, důsledky a kořeny rasismu, se spoustou reminiscencí a příkladů. Je určena jak dětem, kterým nenásilnou formou vysvětluje, co je to rasismus, tak dospělým. Tato nadmíru lidská kniha se setkala s obrovským zájmem ze strany čtenářů i kritiky - rok byla nejprodávanější knihou ve Francii a byla přeložena do pětadvaceti jazyků, kromě jiných i do esperanta či afrikánštiny.

Koncem padesátých let se na francouzském lyceu v Tangeru potkají dva dospívající chlapci Mamed a Ali a stanou se z nich přátelé. Jejich vztah, který trvá asi třicet let, je protkaný drobnými nedorozuměními, společně prožívaným utrpením, ale také žárlivostí a zradou – planoucí přátelství se podobá spíše milostnému příběhu, který však špatně končí. Oba postupně odhalují vlastní verzi událostí a my zjišťujeme, že každý prožil úplně jiný příběh. Naivitě jednoho odpovídá zničující egoismus druhého. Bylo snad jejich přátelství pouhým nedorozuměním? Román Poslední přítel patří rozhodně k nejlepším dílům posledního desetiletí a Tahar Ben Jelloun jím jen potvrdil své výlučné postavení v současné světové literatuře.

Nejznámější román maghribského spisovatele žijícího ve Francii, za nějž obdržel Goncourtovu cenu. Temný snový příběh o ženě, která byla mužem a nyní se vrací do svého ženství jako do světa svobody. Svoboda ale v islámské kultuře ženám nepatří. Příběh hledání sexuální a sociální identity v islámské kultuře. Despotický otec muslimské rodiny rozhodl, že jeho poslední dcera nebude dcera, ale syn. Dvacet let dívka žije jako Ahmed, teprve před smrtí ji otec z vězení mužské role uvolní a dá jí ženské jméno Zahra. Zahra tajně odchází od rodiny a na své cestě se seznamuje a setkává se svou ženskou identitou a rolí v tradičním muslimském – ale podivně snovém – světě. Potká ji všechno, co ženu ve světě, kde má pouze podřízenou, závislou a nesvéprávnou pozici, může potkat, včetně znásilnění a obřízky. Teprve vraždou a následným vězením se vymaní ze závislosti na nenáviděné rodině. Román byl přeložen do mnoha jazyků, v roce 1987 získal Goncourtovu cenu a je pokládán za nejlepší marocký román 20. století. Kniha volně navazuje na román Písečné dítě (dosud česky nevyšlo).

Novela vypráví příběh starého, nemocného muže – narodil se někdy začátkem 20. století ve Fezu, jako kluk se stěhoval za prací do větších měst, posléze se vrátil a v 50. letech, v době, kdy sever Maroka byl pod nadvládou Španělska, odešel i s rodinou do Tangeru. Nemoc, údajně zánět průdušek, provázený nepříjemnými záchvaty kašle, ho upoutala na lůžko. Připravila ho o možnost svobodného života – je odkázaný na pomoc druhých, trpí bolestmi, nudí se. Muž se nechce smířit se skutečností, že je nemocen. Nechce nikoho prosit o pomoc, nechce, aby někdo viděl, že je slabý a že trpí. Ale tolik touží po jakékoli společnosti, po sebemenším rozptýlení…

This inspiring novel: Silent Day in Tangier by Tahar Ben Jelloun is interesting. In any language, in any culture, Tahar Ben Jellouun would be r remarkable novelist. He happens to be Moroccan Arab writing in French. A clever, delicate artist employing techniques borrowed from Arabic poetry and narrative. One of the major writers of the Maghreb.

Ben Jelloun crafts a horrific real-life narrative into fiction to tell the appalling story of the desert concentration camps in which King Hassan II of Morocco held his political enemies under the most harrowing conditions.

An innocent man's gripping personal account of terrifying confinement by the Moroccan military during the reign of a formidable twentieth-century despot In 1967 Tahar Ben Jelloun, a peaceful young political protestor, was one of nearly a hundred other hapless men taken into punitive custody by the Moroccan army. It was a time of dangerous importance in Moroccan history, and they were treated with a chilling brutality that not all of them survived. This powerful portrait of the narrator's traumatic experience, written with a memoirist's immediacy, reveals both his helpless terror and his desperate hope to survive by drawing strength from his love of literature. Shaken to the core by his disillusionment with a brutal regime, unsure of surviving his ordeal, he stole some paper and began secretly to write, with the admittedly romantic idea of leaving some testament behind, a veiled denunciation of the evils of his time. His first poem was published after he was unexpectedly released, and his vocation was born.

The magic of Morocco has enticed many visitors by its people and places.

The collection features two powerful epic poems that delve into the harsh realities and profound repercussions of war and violence in the Middle East. Through vivid imagery and poignant language, the poems explore themes of loss, suffering, and the enduring impact of conflict on individuals and communities. The work serves as a reflection on the human condition amidst turmoil, highlighting both personal and collective struggles in a region marked by strife.

Tahar Ben Jelloun’s By Fire , the first fictional account published on the Arab Spring, reimagines the true-life self-immolation of Mohamed Bouazizi in Tunisia, an event that has been credited with setting off the Tunisian revolt. The novella depicts the days leading up to Bouazizi’s self-immolation. Ben Jelloun’s deliberate ambiguity about the location of the story, set in an unnamed Islamic country, allows the reader to imagine the experiences and frustrations of other young men who have endured physical violence and persecution in places beyond Tunisia. The tale begins and ends in fire, and the imagery of burning frames the political accounts in The Spark , Ben Jelloun’s nonfiction writings on the Tunisian events that provide insight into the despotic regimes that drove Bouazizi to such despair. Rita S. Nezami’s elegant translations and critical introduction provide the reader with multiple strategies for approaching these potent texts.