Tahar Ben Jelloun je marocký spisovatel, jehož díla jsou psána ve francouzštině, ačkoliv jeho prvním jazykem je arabština. Proslavil se především svým románem z roku 1985. Jeho psaní se často zaměřuje na témata identity, exilu a kulturních střetů. Dnes žije v Paříži a jeho literární tvorba je ceněna pro svůj osobitý styl a hluboké vhledy do lidské psychiky.
Koncem padesátých let se na francouzském lyceu v Tangeru potkají dva dospívající chlapci Mamed a Ali a stanou se z nich přátelé. Jejich vztah, který trvá asi třicet let, je protkaný drobnými nedorozuměními, společně prožívaným utrpením, ale také žárlivostí a zradou – planoucí přátelství se podobá spíše milostnému příběhu, který však špatně končí. Oba postupně odhalují vlastní verzi událostí a my zjišťujeme, že každý prožil úplně jiný příběh. Naivitě jednoho odpovídá zničující egoismus druhého. Bylo snad jejich přátelství pouhým nedorozuměním? Román Poslední přítel patří rozhodně k nejlepším dílům posledního desetiletí a Tahar Ben Jelloun jím jen potvrdil své výlučné postavení v současné světové literatuře.
Tragická dráma rodiny zničenej sexuálnym predátorom. Podľa skutočných udalostí.Rozpadávajúci sa vzťah starnúcich manželov Mourada a Maliky úplne rozvráti samovražda ich šestnásťročnej dcéry Samie, obete pedofila. Samia sa z desivého zážitku nedokáže spamätať, pred rodinou ho zatají a svoje pocity si zaznamenáva len v denníku. Napokon, na konci so silami, sa rozhodne skoncovať so životom a otrávi sa. Nič netušiaci rodičia sa dozvedia o dcérinom desivom zážitku až z jej denníka, ktorý objavia po jej smrti. Toto poznanie prehlbuje ich vzájomné odcudzenie, zármutok aj pocit viny. Viad je mladý emigrant z Mauritánie, ktorý hľadá slobodnejší život. Po príchode do Maroka sa zhodou okolností dostane do rodiny starnúcich znepriatelených manželov, pre ktorých sa stane oporou na sklonku ich života. Viad hojí rany v starom chátrajúcom dome i v manželskom vzťahu a prináša nový závan života.
Ta historia zdarzyła się naprawdę. Maroko, tajne więzienie Tazmamart. Bohater powieści, skazany za udział w zamachu na króla, zostaje - podobnie jak jego towarzysze - osadzony w celi wielkości grobu. Pod ziemią, bez światła, bez kontaktu ze światem zewnętrznym, ma umierać długo i w męczarniach. Jest jednak coś, co sprawi, że po osiemnastu latach nadal będzie żył i kiedy wyjdzie na wolność, opowie innym tę wstrząsającą historię. Tahar Ben Jelloun nada zaś jego relacji doskonałą artystyczną formę. To jedna z najpiękniejszych i najbardziej przejmujących powieści ostatnich lat. Wpisuje się w tradycję literatury łagrowej i obozowej, ale wprowadza do niej nowe tony: orientalną wrażliwość i islamski mistycyzm. Dla jednych książka Ben Jellouna będzie zapisem dramatycznych przeżyć, dla innych - poetycką opowieścią o wyzwoleniu. Jest jednocześnie jednym i drugim: ukazuje pełnię człowieczeństwa.
La 4e de couv. indique : "Des ordres fusent, des insultes du genre "on va l'éduquer ce fils de pute". Le moteur de la jeep militaire crache une fumée insupportable. C'est l'époque où l'on vit dans la peur, où l'on parle à voix basse, en soupçonnant les murs de retenir les phrases prononcées contre le régime, contre le roi et ses hommes de main. Avant de repartir, l'un des deux soldats dit à mon père : "Demain ton rejeton doit se présenter au camp d'El Hajeb, ordre du général. Voici le billet de train, en troisième classe. Il a intérêt à ne pas se débiner."» En 1965, sous le règne d'Hassan II au Maroc, quatre-vingt-quatorze étudiants sont arrêtés pour avoir manifesté en faveur de la démocratie. Pendant dix-neuf mois, ils sont enfermés, humiliés, maltraités. Tahar Ben Jelloun a été l'un d'eux. La punition raconte au plus près ce que furent ces longs mois, qui le marquèrent à jamais et le firent secrètement naître écrivain."
Der marokkanische Schriftsteller Tahar Ben Jelloun gilt als bedeutendster Vertreter der französischsprachigen Literatur aus dem Maghreb. Seine beiden Kinderbücher Papa, was ist ein Fremder? und Papa, was ist der Islam? wurden Bestseller. Der Autor lebt mit seiner Frau und seinen vier Kindern in Paris und Marokko. Der Illustrator Charley Case ist ein junger belgischer Künstler und Weltenbummler, der bereits „Papa, was ist ein Fremder?“ illustriert hat.. Dr. Heiner Geißler, geboren am 3. März 1930, drei Söhne, vier Enkelkinder, studierte als Mitglied des Jesuitenordens vier Jahre Philosophie in München und anschließend Rechtswissenschaften an der Universität Tübingen. Er war Richter, dann Jugend-, Sozial- und Sportminister in Rheinland-Pfalz. Bundesminister für Jungend, Familie und Gesundheit in Bonn. Zahlreiche sozialpolitische Neuerungen wie die Einführung von Sozialstationen, Erziehungsgeld und Erziehungsurlaub sowie das erste Kindergarten-, Krankenhausreform- und Sportförderungsgesetz wurden von ihm durchgesetzt. Als Generalsekretär machte Heiner Geißler die CDU zu einer modernen Programmpartei. Zu seinen bekanntesten Buchveröffentlichungen zählen: „Die Neue Soziale Frage“, „Abschied von der Männergesellschaft“, „Der Irrweg des Nationalismus“, „Bergsteigen“, „Das nicht gehaltene Versprechen: Politik im Namen Gottes“, „Zeit das Visier zu öffnen“, „Intoleranz“. Im Rowohlt·Berlin Verlag erschienen seine Bücher "'Wo ist Gott?' Gespräche mit der nächsten Generation„ und “Was würde Jesus heute sagen? Die politische Botschaft des Evangeliums". Heiner Geißler war begeisterter Bergsteiger, Kletterer und Gleitschirmflieger. Er starb am 12. September 2017.
Eine geheimnisvolle Reisegesellschaft zieht von Fès durch ein mythisches Marokko in das Land der majestätischen Sandflächen: Sindibad, Gelehrter mit wachem Verstand, der an einer unglücklichen Liebe zerbrach, Boby, der lieber ein Hund wäre, und Yamna, die ehemalige Prostituierte. Mit einem Kind ohne Namen brechen sie auf zur Quelle und zum Ursprung, zum Beginn und zum Stillstand der Zeit, durchwandern alte Städte und herbe Landschaften, in denen sich fantastische Ereignisse und turbulentes Alltagsgeschehen vermischen. Die Rückkehr zu sich selbst wird ein Nachsinnen über die Epoche, über die Schwermut der Zeit, über die Trauer der Menschen, die sich an die Erniedrigung gewöhnt hatten, und ruft die ganze Gebrechlichkeit der Welt ins Gedächtnis.
«Quand nous arrivons en France, nos branches ne sont plus lourdes ; les feuilles sont légères ; elles sont mortes. Nos racines sont sèches et nous n'avons pas soif. Si je nous compare à un arbre, c'est parce que tout tend à mourir en nous et la sève ne coule plus. Tout le monde trouve "normal" ce déboisement sélectif. Mais que peut un arbre arraché à l'aube de sa vie ? Que peut un corps étranger dans une terre fatiguée ?» Voici le portrait d'un homme en exil. C'est un travailleur immigré. Il nous décrit la misère sociale, psychologique et sexuelle dont il est la victime quotidienne. A travers le récit de sa «réclusion solitaire», c'est l'attitude de nos sociétés occidentales face à l'immigration qui est mise à mal. Mais Tahar Ben Jelloun, en humaniste averti, s'insurge contre un danger plus grand encore. Il nous donne à voir où l'indifférence et le mépris de tout homme envers son semblable peuvent conduire.
Misère affective et sexuelle d'émigrés nord-africains
180 stránek
7 hodin čtení
Pour des hommes obligés de s'expatrier afin de vendre leur force de travail, l'absence d'affectivité se traduit quotidiennement; abstinence forcée, refoulement croissant de leurs désirs sexuels. La misère matérielle dans laquelle ils vivent est de plus en plus connue et souvent dénoncée. Mais que dire de l'autre misère, moins visible, aussi évidente, celle de la solitude, celle qu'ils subissent dans la rue, dans la chambre, dans le sommeil? C'est de cette misère vécue que Tahar Ben Jelloun témoigne, en transcrivant le discours de ces hommes venus le consulter dans le centre de médecine psychosomatique où il a exercé trois années durant.
Cette histoire est arrivée dans un tout petit village d'Afrique de l'Ouest. Mon village n'a pas de nom. On l'appelle "le village" . Moi, je l'appelle "le néant". Aujourd'hui, je suis le nouvel instituteur de mon village. Et chaque jour, j'ai de moins en moins d'élèves. Ils disparaissent un à un dans une étrange bâtisse blanche, d'où ils ressortent avec de l'argent. Il faut que j'aille les chercher pour les ramener à t'école. À travers cette fable moderne d'une grande poésie, Tahar Ben Jelloun dénonce les ravages de l'ignorance, véritable source de la misère et de l'intolérance.
