Dramatické příběhy z válečných i poválečných let. Výběr pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století, s jejichž osudy se seznámíme na následujících stránkách, není náhodný. Pamětníci a pamětnice jsou vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti. Proto v knize zazní hlasy mužů a žen z českého i německého prostředí a různorodého sociálně-ekonomického zázemí. Většinou je zachován hovorový a často jadrný jazyk.
Třetí pokračování příběhů rodáků z Krkonoš a blízkého Podkrkonoší přináší pestrou mozaiku životních osudů vypravěčů, v nichž silně rezonuje česko-německá interakce. Soužití obou etnik v této oblasti nebylo vždy ideální. Napětí se zvýšilo ambicemi Konrada Henleina a Adolfa Hitlera v 30. a 40. letech, následovanými českou reakcí po květnu 1945 pod vedením Edvarda Beneše. Paradoxně většina krkonošských rodáků v rodokmenu najde německy nebo česky hovořící předky. Smíšená manželství byla běžná až do 30. let, stejně jako dočasná výměna dětí mezi rodinami, motivovaná výukou jazyka, což přinášelo pozitivní sociální aspekty. Přesto se však nenávist nezastavila. Historicko-politická rozhodnutí měla drtivý dopad na všechny zúčastněné. Paní Ingrid Mainert musela jako Němka opustit místo svého dětství, Danuše Nekolová pracovala během války pro Němce, protože byla Češka, a Herta Paulů vyrůstala bez otce, který byl Němec a narukoval do války. Podařilo se jí vyhnout poválečnému vysídlení díky české matce. Realita je často složitější, než se na první pohled zdá.
Krásná, a zároveň drsná horská krajina Krkonoš a Podkrkonoší byla do roku 1945 etnicky smíšenou pohraniční oblastí. Lidé zde narození ve 20. a 30. letech prožili na vlastní kůži „velké“ dějinné zvraty, ale často ještě větší změny v rámci rodinného kruhu. Kniha nabízí osobní prožitky jedenácti pamětníků, krkonošských rodáků, zahrnující i další příběhy desítek rodinných příslušníků a přátel. Ve vzpomínkách se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich osudy v období první republiky, ve 2. světové válce a v prvních letech po osvobození.
Dramatické příběhy válečných i poválečných let. Páté pokračování Krkonošských rodáků opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Ke svému rodišti má většina lidí dlouhodobou vazbu, která se s přibývajícímiroky zpravidla zintenzivňuje a vytváří velmi hluboký vztah k domovu. Ačkoliv v průběhu dějin dochází ke dramatickým událostem, které přinášejí často ještě dramatičtější změny, pomyslné kořeny v půdě se s jistou nadsázkou zpravidla jeví jako věčné. Má na tom větší podíl příroda, nebo lidé? Nebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již mnoho let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám znovu nabízí. První třetina knihy je věnována ústním i písemným vzpomínkám Bohuslava Janouška ze Stromkovic, malé vesničky západních Krkonoš. Jeho podrobné popisování každodenních strastí a slastí krkonošských horáků výtečně zachycuje proměnlivou atmosféru života ve 20.-50. letech 20. století, kterou už dávno odvál čas. Alfred Tippelt zažil poslední fázi skutečného budního hospodářství. Do roku 1944 žil v rodné chalupě na Světlé hoře, pak musel narukovat do wehrmachtu a domů už se natrvalo nevrátil. Marie Lustyková, rozená Finková z Podhůří se narodila do smíšeného česko-německého manželství, a tak ona i její rodina zakusila příkoří z mnoha stran.
Publikace Lidová kultura západních Krkonoš ve světle Národopisné výstavy českoslovanské 1895 představuje etnografický profil historicky národnostně smíšeného regionu. Z oblasti západního Podkrkonoší bylo na Národopisné výstavě českoslovanské (NVČ) nejsilněji zastoupeno Horní Pojizeří, zejména pak Vysocko jakožto specifický etnografický subregion, kde navíc českojazyčné osídlení sahalo až k zemské hranici. Pro účely NVČ zde proběhla rozsáhlá fotodokumentace lidové architektury, povahy kulturní krajiny i antropologického profilu obyvatelstva; většina fotografií pak byla skutečně v Praze prezentována v rámci vysocké krajinské výstavky.
Kniha pojednává o aktuální situaci a živobytí etnika Váchánců v severovýchodní
části Islámského emirátu Afghánistán. Autor, který tento region opakovaně
navštěvuje, čtenáři představuje specifičnosti tohoto horského regionu,
hospodaření v extrémních podmínkách, tradiční řemesla, náboženství, zvyky a
rituály, ale nechybí ani popis situace v zemi, kde vládne obávaný Tálibán.
Monografie pojednává o etnicko-jazykové skupině Váchánců, žijících v oblasti pamírsko-hindukušského horského uzlu na území Afghánistánu, Tádžikistánu a Pákistánu. Důsledkem soupeření Ruska a Velké Británie v průběhu 19. století v rámci tzv. Velké hry (Great Game), byla nucena koncem 19. století část do té doby homogenního etnika opustit rodný Váchánský koridor, načež se Váchánci ocitli na území později diametrálně odlišně se vyvíjejících státních útvarů. Předmětem práce je komplexní analýza proměny materiální i duchovní kultury etnické skupiny, respektive etnicko-jazykových skupin Váchánců žijících na území Afghánistánu, Tádžikistánu a Pákistánu s akcentem na jejich současný stav. Velmi důležitou součástí je vizuální kontext, který prostřednictvím vyobrazení a fotografií prezentuje signifikantní znaky spjaté s každodenním životem Váchánců. Primárním cílem práce je rozkrytí materiálních i duchovních fenoménů, které úzce souvisí s každodenním životem, historicko-politickými souvislostmi, socio-ekonomickou situací, ší'itským ismá'ílitským náboženstvím, s nimiž jsou konfrontováni příslušníci jednotlivých skupin Váchánců. Jakožto nejvhodnější instrument k výše vytyčenému cíli se jednoznačně jeví komparativní metoda, reflektující smysluplnou kombinaci synchronního a diachronního přístupu, stojící na autorských terénních výzkumech v oblasti pamírsko-hindukušského uzlu, podpořená prostudováním relevantních zdrojů.
