Hereze beztvarosti - Římská liturgie a její nepřítel
- 192 stránek
- 7 hodin čtení
Tridentský koncil ve svém učení o posvátných ritech liturgie prohlásil, že tyto rity „neobsahují nic neužitečného nebo zbytečného“. Tato věta, je-li správně pochopena, znovu vyzývá k tomu, abychom liturgii považovali za umělecké dílo. Pod dojmem neustálých nešvarů a úpadku jsme si znovu silněji navykli posuzovat liturgii či to, co na tom kterém místě právě konkrétně nacházíme, z hlediska „platnosti“. To je styl římského práva, který má svou tradici a své oprávnění, který ale pro posuzování liturgických úkonů nemůže v zásadě nic přinést. Mše není notářským aktem, který se při splnění minimálních formálních požadavků stane „platným“. Představme si církevního právníka, který zmatenému a bezradnému návštěvníkovi moderního nedělního setkání vysvětluje, že v tom, co se tam odehrálo, bylo naplněno zaprvé, zadruhé a zatřetí, jednalo se tedy o „platnou“ mši svatou – na potvrzení by mu pak mohl také ještě dát s sebou domů razítko za vyřízení nedělní povinnosti. V mistrovském díle mohou existovat trhliny, může obsahovat slabší partie, opakování, nesrozumitelnosti, nedůslednosti – avšak nikdy ne věci zbytečné a neužitečné. (…). Velká díla mají duši, která zůstává znatelná, projevuje se a vyzařuje i tam, kde je jejich tělo možná poškozeno.
