Tatjana Gromača Knihy
Tatjana Gromača je básnířka a spisovatelka, která patří k největším talentům chorvatské poezie posledních deseti let. Její tvorba, ať už jde o cestopisy, reportáže, beletrii, poezii či literární eseje, nachází své místo v knihách i časopisech. Jako novinářka přispívá do týdeníku Feral Tribune, známého svou politickou satirou, a její básně byly přeloženy do několika jazyků.



Krátký fragmentární román Černoch (Crnac) sestávající ze 138 zlomků vydala Tatjana Gromača jako své druhé beletristické dílo. Z názvu románu by se dalo usuzovat, že protagonistou románu bude postava černé pleti, avšak název zde plní výhradně roli metaforického pojmenování „odlišného“, „jiného“. Román lze situovat do chorvatského prostředí konce 20. století, ač se v textu neobjevují žádné místní názvy a téměř ani žádná jména postav, snad ve snaze o obecnější výpověď. Vypravěčkou románu je holčička/dívka (vyvíjí se), která vypráví o minulých událostech svého dětství a dospívání, jež prožívala v době předválečné a v době válečného konfliktu, ale ohnisko vyprávění není stabilní, jako by vypravěčka nevypovídala z téhož časového ohniska, ale vyprávěla vždy z ohniska situovaného „chvíli po“ vyprávěné události. Gromačin román tak těží z efektu autenticity, jenž vyvolávají autobiografická vyprávění. Román postrádá tradiční plynulou dějovost, některé fragmenty tvoří spíše bezčasové básnické obrazy, v jiných, v nichž je čas odměřován válečnými událostmi a smrtí blízkých, se děj naopak žene vpřed.
Voll scharfzüngigem Witz und in poetischer Verdichtung erzählt Tatjana Gromača über die 90er Jahre, als Jugoslawien zerbricht und das soziale Gefüge in ihrer Heimat Kroatien durch den Krieg irreparablen Schaden nimmt. Als Protokollantin, Dolmetscherin und Gerichtsschreiberin nimmt sie ihre Leser:innen mit in die eigene Familie, ins Dorf, in die „sedierte“ Stadt, den surrealen Supermarkt, in das marode Kreiskrankenhaus, wo sich die Verwerfungen der Gesellschaft überdeutlich manifestieren. Die Mutter verschläft – wie im Dornröschenschloss – die für sie unerträglichen Zustände, während ihre Tochter in immer neuen Umkreisungen dieser „künstlerischen Krankheit“ den Faden der Geschichte entrollt.