Václav Smyčka Knihy

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.

V návaznosti na alegorii zauzlovaného kapesníku rozvíjí tato kniha diskuzi o vztahu nestabilní vzpomínky a historiografické konstrukce dějin. Rozpadá se při tom do tří částí. Nejdříve dochází ke zpochybnění utopie autentické vzpomínky a kritického dějepisectví. Druhá část následně hledá ztracené spojení s minulostí právě v krizových momentech dějin. Závěrečná část se pak propracovává opět k nové rehabilitaci literární formy vzpomínání i narativního dějepisectví. Aporie vznesené v první části knihy však v jejím průběhu o nic neztrácejí na své závažnosti a naopak nabývají na své znepokojivé komplexitě.

Konference uspořádané 15.–16. 11. 2018 Germanobohemistickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. Konference se zaměřila na teoretickou a metodologickou problematiku psaní dějin vícero literárních kultur v různých jazycích, jež koexistovaly na území českých zemí. Součástí sborníku jsou příspěvky týkající se jak středověké slovesné produkce či exponovaného devatenáctého století až k první polovině století dvacátého, tak i celé řady problémových okruhů (překlad, kulturní transfer, periodizace, vícejazyčnost, kánon, regionalismus, konfesionalismus) i teoretických a metodologických přístupů (postkoloniální studia, transkulturní teorie, nový historismus). Vedle odborného záměru usiluje rovněž tento sborník stimulovat další debaty o podobě budoucí literárněhistorické syntézy literatur(y) českých zemí napříč obory – bohemistikou, germanistikou i dalšími filologiemi a taktéž kulturálními studii či sociální a politickou historií.

Kniha se zabývá proměnou vnímání historického času a zobrazování minulosti na přelomu 18. a 19. století. Ptá se, k čemu je nám dějepisectví a jak se proměnil způsob situování se naší společnosti v dějinách. Jak se vyvíjel způsob zachycování minulosti v dějepisectví, literatuře či na divadle? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích historického myšlení, které přispěly ke zrození moderní společnosti. Jde o představu o kontinuální kumulaci vědění související s růstem knižních trhů, vyprávěcí přístup k historické zkušenosti ovlivněný historickými romány a dramaty, filozofii dějin jako sekularizovaný teleologický rámec historického myšlení, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti a narativizaci kolektivních identit.