Raymond Roussel Knihy

V Afrických dojmech, svém přelomovém a pravděpodobně nejznámějším díle, doslovném literárním tavicím kotlíku, Raymond Roussel používá stejný formálně omezující způsob vzniku textu jako v některých jiných svých dílech, zejména novele Locus Solus. Ke dvěma podobným slovům přidá dvě stejná slova, ale s odlišnými významy, a na základě následných vět pak vystaví celou strukturu. Spolu s různými dalšími hrátkami se slovy a surrealistickými technikami automatického psaní a vnitřních narážek a odkazů tak text není běžným cestopisem, ale jednou z nejexperimentálnějších novel vůbec. Morbidně fascinován bizarnem, Roussel, kouzelník s vnímáním prostoru a času, dává naprostou volnost své fantazii a před divákem víří představy afrických korunovačních obřadů, ztroskotaných lodí a pralesních bojů, které slouží jako živé obrazy. Čím hlouběji se čtenář noří do mnohovýznamového textu, tím více se vrací zpět, čím více postupuje do budoucnosti, tím hlouběji do minulosti se dostává.

Svého času (počátkem 20. stol.) zcela zneuznaný, posléze kultovní autor představitelů francouzského surrealismu, vytváří hrou komplikovaných myšlenkových řetězení podivuhodný nereálný svět, jímž procházejí hosté během jednoho dne na návštěvě u vědce Canterela. Ten, díky svému bohatství a všeobjímající genialitě uskutečnil neuvěřitelné vynálezy a nashromáždil nejbizarnější objekty a fantaskní a morbidní příběhy, jež se k nim vztahují. Příběhy přitom nespojuje ani čas, ani aktéři, ani téma, nýbrž pouze místo, na němž jsou autorovou bezbřehou fantazií shromážděny, totiž zahrada vědcovy usedlosti. Zahlceni komplikovanou stavbou vět a bouřlivou obrazností, přesouváme se tak s autorem a hosty podivuhodné zahrady od příběhu k příběhu až k závěrečnému bleskovému jednovětému zakončení u „veselé večeře“.

Bekannt ist Raymond Roussel als Ingenieur delirierend-phantastischer Wortwelten, bekannt sind seine Romane voller exotischer Rituale, theatraler Maschinen und blutiger Szenen. Ein anderer Roussel bleibt in seinen frühen Versdichtungen zu entdecken: ein Zeitgenosse Marcel Prousts, ein scharfer Beobachter der Gesellschaft, ein Meister der Ekphrasis und ein großer Humorist. Ob es sich um die Photographie einer Strandszene, das illustrierte Etikett einer Mineralwasserflasche oder die Zeichnung eines Hotelbriefbogens handelt: Stets dringen die drei in Der Anblick versammelten Versepen in immer neue Dimensionen des Winzigen vor. Ihre minutiöse Beschreibungskunst hat die Ästhetik des Nouveau Roman vorweggenommen.