Ben Gijsemans Knihy

V tomto meditativním debutu talentovaného mladého belgického autora sledujeme osamělého milovníka umění, který navštěvuje muzea a vyhýbá se lidem. Hubert je jednou z těch krásných knížek, ve kterých se téměř nic neděje a vůbec to nevadí. Gijsemans ve svém debutu sleduje Huberta, osamělého muže, jehož svět se omezuje na pár galerií a jeho vlastní tichý byt. V celé knize vede pouze dva skutečné rozhovory. Jeden s upovídaným stopařem a druhý se sousedkou zezdola, která se ho pokusí svést. Uleví se mu, když se mu podaří oběma uniknout. To dává talentovanému mladému belgickému umělci Benu Gijsemansovi prostor soustředit se na Hubertův rutinní život: věšáky na kabát a kuchyňský stůl v jeho malém bytě; jeho opatrné pohyby, vypoulené brýle, beztvará bunda. Hubert je pravidelným návštěvníkem muzea výtvarného umění v Bruselu a jeho rozjímavé toulky kolem klasických soch a impresionistických pláten jsou jedněmi z nejpůsobivějších obrazů knihy. Doma pokračuje ve své honbě za krásou, sleduje blondýnu, která bydlí poblíž, a maluje ženské akty. V tomto něžném příběhu není ani ušlechtilým estétem ani podivínským samotářem, ale prostě mužem, který rád pozoruje svět kolem sebe a dívá se na umění. A Gijsemanse určitě stojí za to sledovat.

«Aaron wohnt mit seinen 20 Jahren noch bei den Eltern und muss sich auf zwei Nachprüfungen vorbereiten. Aber meist schaut er aus dem Fenster seines Jugendzimmers, denn der kleine Junge unten auf dem Fussballplatz lenkt Aaron ab und verwirrt ihn. Aaron kann weder vor noch zurück. Seine Untätigkeit wird zur Zeitlupe, zum Slow Comic in Sepiatönen, über Seiten hinweg wortlos, aber jede seiner Bewegungen minutiös registrierend. Aller zeichnerischen Präzision zum Trotz lässt sich an seiner Körpersprache dennoch kaum ablesen, was genau in ihm vorgeht. Auch ihm selbst ist der Zugang zu seinem Inneren versperrt, und zwar durch das gigantische Tabu, das wie ein Damoklesschwert über ihm hängt. Aarons Mittel, sich und seinen prekären Gefühlen zu entfliehen, sind eingeschobene, bunte Actionszenen wie aus klassischen amerikanischen Superhelden-Comics. Auch hier droht das Böse, aber nur im Anderen. Auf das lässt sich einfach draufhauen. Raster, Farben und Konturen evozieren perfekt eine schlechte Druckqualität auf billigem, holzigem Papier der Fünfzigerjahre, und auch die genau getroffene Mittelmässigkeit von Handlung und Texten wirkt jeder Überforderung entgegen. Als Leser*in braucht man diese Pausen fast ebenso wie der Protagonist selbst, und sie sind nicht weniger präzis und hingebungsvoll gestaltet als der eigentliche Erzählteil. Die Erzählung aber spult sich nicht vor einem ab, sondern kann das nur in einem. Protagonist und Leser*in also wieder im selben Boot. Wobei man sich an dem Thema Pädophilie besser nicht blindstarren sollte.» — Rolf Erdorf, Übersetzer