Kniha Pojetí důstojnosti člověka od antiky po současnost si klade za cíl představit koncept důstojnosti člověka v proměnách času. Jejím záměrem však není zevrubně pojednat o pojmu dignitas hominis v rámci celých dějin evropského myšlení. Spíše se autoři jednotlivých kapitol soustředí na vybrané aspekty interpretace pojmu dignitas, který je nahlížen z interdisciplinární perspektivy (vedle filosofie je zde zastoupena také bioetika, historie, klasická filologie či teologie).
Monografie Kabalistické motivy ve spise Heptaplus Pika della Mirandola se zaměřuje na vybrané aspekty z Pikových „kabalistických tezí“ (Conclusiones, 1486) zejména s ohledem na to, jak byly následně transponovány a recipovány v Heptaplu (1489). Protože samotný spis Heptaplus následuje po sérii děl obsahujících podobné motivy (Oratio, 1486,Commento, 1486 a Apologia, 1487), tato kniha zkoumá jak se jednotlivé kabalistické prvky obsažené v tezích a v Heptaplu vzájemně propojují a shodují, a v čem se liší. V prvních dvou kapitolách se soustřeďuje na Pikovo pojetí křesťanské kabalistické exegeze v kontextu tradice prisca theologia (například aspekt konkordační nebo aspekt apologeticko-kontemplativní). Třetí a čtvrtou kapitolu pak tvoří jednak překlad Pikových „Kabalistických tezí“, jednak překlady vybraných částí z Heptaplu („Předmluva“; „Předmluva ke čtenáři“; „Slova Mojžíšova, která se pokusíme vyložit“; „Čtvrtý výklad: O světě lidském. O lidské přirozenosti“; „Sedmý výklad: O štěstí, kterým je věčný život“; „Výklad prvního slova Na počátku“).
Flavius Mithridates alias Guglielmo Raimundo Moncada (Samuel ben Nissim Abu'l Faradi of Agrigento 1450-1490?), původně židovský sicilský učenec (posléze konvertita ke křesťanství) byl zcela jiště vynikajícím překladatelem a také učitelem hebrejštiny, aramejštiny a arabštiny. Nutno říci, že si svých překladatelských schopností u křesťanských zaměstnavatelů (papež Sixtus IV. a G. Pico della Mirandola) mimořádně cenil. Zároveň je však třeba zdůraznit, že touto svou činností ovlivnil pojetí křesťanské kabaly v 15. i v 16. století.
21. dubna roku 1481 přijal Mithridates nabídku, aby před papežem Sixtem a sborem kardinálů pronesl Řeč o utrpení Páně (Sermo de passione domini). Přičemž jejím záměrem bylo upozornit církevní představitele na možnost obhájit jedinečnost křesťanství i s využitím židovské mystiky. Samotné dílo se dočkalo kritické edice až v roce 1963 zásluhou Chai-ma Wirszubského. Ovšem doposud nebylo přeloženo do žádného světového jazyka. Vychází poprvé v ucelené podobě v jazyce českém a to v knize, doprovázené komentářem, který se soutřeďuje především na historický kontext Řeči (Sermo). Kniha je doplněna o úvodní studii, seznamující s Mithridatovým myšlením, zejména pak s jeho konceptem křesťanské kabaly.
Giovanni Pico della Mirandola (1463-1494) se do dějin evropského myšlení zapsal především jako tvůrce Řeči (Oratio), oslavující důstojnost člověka (dignitas hominis). Je však znám i pro svou snahu harmonizovat v jeden celek filosofické a náboženské proudy. Tento synkretický model představil v dílech Commento, Apologie a Heptaplus. Nelze opomenout ani Devět set tezí (Conclusiones), kde se ve stylu pařížských scholastických disputací pokoušel co nejvýstižněji charakterizovat jednotlivé antické a středověké filosofické školy. Jeho úsilí mělo být zpřístupněno široké odborné veřejnosti formou veřejné rozpravy, na kterou byl pozván také papež Inocenc VIII., jenže místo slibné diskuze následovalo předvolání před papežskou komisi, aby tam Pico vysvětlil některé své problematické teze. Kniha, rozčleněná celkem do tří kapitol, nabízí čtenáři uvedení do Picova myšlení, přičemž důraz je kladen zejména na jeho synkreticky pojatý koncept přírodní vědy (scientia naturalis), jejíž některé disciplíny (přirozená magie a pravá kabala) byly komisí odmítnuty a následně i odsouzeny. Prostor je věnován také Picovu pokračovateli a zároveň kritikovi Johannu Reuchlinovi (1455-1522), který na své pojetí přírodní vědy upozornil ve spisech De verbo mirifico a v De arte cabalistica.
Kniha se zaměřuje na rozbor konceptu lásky italského humanisty Giovanniho Pika della Mirandola (1463–1494). Jelikož to byl autor, který žil a tvořil v období 15. století, je nejprve věnována pozornost konceptu studia humanitatis (např. Pikův vztah ke klasickým jazykům; jeho pojetí rétoriky a filozofie). Následuje vlastní téma Pikovy „filozofické lásky“, přičemž jsou analyzovány zejména jeho spisy Commento (1486) a Heptaplus (1489), které jsou konfrontovány i s Ficinovým dílem De amore (1469). Po představení rozlišných pozic moderních badatelů (např. Allen, Jayne, Garin) je téma prozkoumáváno v těchto liniích: Zaprvé je řešena otázka Pikova a Ficinova vztahu k tradici „prisca theologia“ a zadruhé je pozornost upřena na jejich pojetí pravého přátelství na podkladě interpretace Cavalcantiho básně „Donna me prega“. Jestliže se Ficino pokusil tuto báseň vsadit do svého platónského rozvrhu filozofické lásky (např. postava Sókrata), Pico ji zahrnul do roviny nižší, tj. do smyslově zakoušené lásky. Využil přitom i své znalosti z aristotelské filozofické tradice a židovské filozofie a mystiky (viz kupříkladu jeho koncept felicitas inspirovaný Gersonidovým a Alemannovým modelem).
Dizertační práce z roku 2019.
