Bílé předání je prvním pokusem o ucelené vydání díla Guy Viarra v jediné knize. Až na jeho nejdelší prózu Don't call me worthy (Greges, 2002) a na několik textů z ranného období obsahuje tato kniha všechno, co z Viarrovy pozůstalosti dosud vyšlo. Texty jsou řazeny chronologicky podle doby vzniku, nikoli podle data prvního vydání. Jedinou výjimku představuje „Dopis přišlý odjinud“ postavený na úplný začátek, protože nejlépe popisuje stav či místo, odkud Guy Viarre své básně píše: sebevražda není závěrečnou tečkou za jeho dílem; je jeho prvotním impulsem. Naučil se mít rád některé drobnosti života, ale nic to nezměnilo na tom, že byl mrtvý už ve chvíli, kdy se v něm zrodil básník, ne-li ještě dřív. A také jeho řeč je jiná. Nejenom slova, ale i gramatická a větná logika verše se u něj láme způsobem, jaký francouzština dosud neznala. (Petr Zavadil) Doslov Cédric Demangeot.
Guy Viarre Knihy
Guy Viarre se po odchodu z akademické dráhy plně věnoval poezii. Jeho dílo, charakteristické svou hloubkou a jedinečným pohledem na svět, objevovalo se v literárních časopisech a později vyšlo knižně. I po jeho předčasném odchodu z tohoto světa zůstává jeho tvorba předmětem zájmu a objevování, což dokazuje několik posthumne vydaných publikací.



Bílé předání, Černé zbytky
- 396 stránek
- 14 hodin čtení
Výbor z díla tragicky a předčasně zesnulého francouzského básníka, jenž vyhraněným způsobem chápal jak proces tvorby, tak i principy samotného života. Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se se čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí. Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní mohou zničehonic chutnat jinak. Nakladatelská anotace.