Vojtěch Vacek Knihy

Vojtěch Vacek je vypravěč básnických příběhů, který výstižně a zároveň hledačsky a novátorsky pracuje s jazykem. Epické prvky posouvá často do až fantaskních podob: nadreálné se mísí s reálným v jedinečném amalgámu. Překračuje hranice básnického vyprávění a posouvá je do nečekaných, často imaginativně-zvukových poloh. Tato překvapení ovšem s gustem vyhlížíme, protože autorovy básně jsou evokativní a čtenář je do nich doslova ponořen. Je lákavé do této poezie vstoupit a být jí ovíván: do poezie omamné, plné vůní, barev, ale přese všechno svébytné – zároveň křehké i pevné. Balancování na této hraně je jedním z dobrodružství autorovy poetiky.

Básnický debut mladého autora (*1993), publikujícího zatím pouze v časopisech, je záznamem třiadvaceti čísel, napsaných volným, neokázalým a věcným veršem. Vojtěch Vacek sahá ve své sbírce po nejrůznějších námětech: popisuje plachost intimních záchvěvů, letmo se dotýká sociálních motivů, jindy se zase pokouší definovat vlastní povahové rysy propojené s vnitřním světem. Po formální stránce se u některých básní projevuje snaha o hlubší obraznost či podobenství, která je interpretována v jednoduché stylistické podobě a zanechává tak dojem okamžitě a ihned zpracovaného dojmu nebo prožitku, který hledá prostor k efektnímu zakončení.

Ve druhé sbírce Vojtěcha Vacka Měňagon jsou obsaženy autorovy texty z posledních pěti let. Najdeme zde delší básně-příběhy a básně-dobrodružství, ale také krátké lyrické imprese a hříčky. Vše je propojeno barevným a smyslovým jazykem, a také přináležitostí k jedinému fantastickému univerzu, které se až palčivě podobá tomu našemu. Jazyková struktura textů se napříč knihou rozpadá a čtenář si uvědomuje, že ne vše, co je zdánlivě pevné, musí zůstat neporušené. Tvar Měňagonu doplnila barevnými ilustracemi Alžběta Uhlíková.