Quim Monzó Knihy

Protagonisty románu jsou hráč na trubku v kabaretním orchestru, bývalý nakladatel antických klasiků Ramon-Mária, vdovec, a jeho vyženěná dcera středoškolačka Anna-Francesca. Obývají zchátralou vilku na okraji Barcelony, ale skoro spolu nemluví. On jí nechává na stolku kapesné a ona mu obyčejně ještě nějakou stovku potáhne. Občas jim neteče voda, protože se ucpává rezervoár na střeše. Ramon-Mária pak musí podat artistický výkon a rezervoár vyčistit. Dívka otčímem pohrdá, až k nenávisti, nechápe, co matka na tom nepřitažlivém, neschopném a chudém ubožákovi viděla. Ramon-Maria chce napětí zmírnit, slibuje, že se odstěhuje. Anna-Francesca je netrpělivá a zuří, vyžívá se v milostných dobrodružstvích a sní, jak se otčíma zbaví. Ramon-Maria najednou získá energii, z chudáčka se stane nadsamec. Ženy si ho podávají. Když se nemůže erekce zbavit a zajde k lékaři, dozví se, že má nevyléčitelný syndrom. Otevře si hypotéku na údajnou opravu domu a utrácí. Ať ten konec stojí zato. Jenže tohle Anna-Francesca neví… Průšvih na druhou má provokativní, silně erotický ráz, ve stylu antické tragédie i moderní humoristické prózy.

Quim Monzó geht den Dingen auf den Grund: in aller Offenheit, ohne Umwege und ohne falsche Rücksichtnahme, geistreich und nicht vorhersehbar. In dreißig Fortsetzungen entsteht eine Palette einzigartiger Beziehungen und Motive, ein brillantes und ironisches Abbild der Irrungen und Wirrungen heutiger Beziehungskisten. Schnörkellos und präzis bring der Autor die Sache auf den Punkt. Und in überraschend wenigen Sätzen ist das Wesentliche gesagt: Wir finden frischverliebte und erfahrene Ehepaare, Singles, Liebe und Liebesschmerz, Glück und Eifersucht, Sex, erotische Spiele, aber auch Schneewittchen und einen Prinzen. Und jeder der Beteiligten ist auf der Suche. Was hier augenzwinkernd und voller Weisheit aufs Korn genommen wird, ist das Lebensgefühl unserer modernen westeuropäischen Gesellschaft: Menschen unbelehrbar und orientierungslos an einem Faden, den es nicht mehr gibt, verlorene Robinsone einer nichtkommunikativen Ära. Monzó schreibt mit einem ihm eigenen Scharfblick unbarmherzig-komische Geschichten von Liebe, Lust und Einsamkeit, Märchen für unsere moderne Zeit.

Voltaire schickte 1759 seinen gutgläubigen Candide voller Optimismus auf Reisen in die »beste aller möglichen Welten«. »Die beste aller Welten«, das sind dreizehn Geschichten und ein Roman, die der bekannte katalanische Schriftsteller Quim Monzó Voltaire und seinem Candide gewidmet hat: Entstanden ist ein höchst vergnügliches, ostentativ böses und doppelbödiges Buch. Quim Monzó ist berühmt für seine humorvollen »Romane in Pillenform«. Seine phantasievollen Geschichten über die kleinen und großen Katastrophen des Lebens lassen niemanden kalt: Eine Familie, die den plötzlichen Tod eines Sohnes beim Mittagessen ignoriert; ein Ehemann, der ohne ersichtlichen Grund sein Familienidyll verlässt; ein Dichter, der unbedingt den Literaturnobelpreis bekommen will und am Ende um 34 Zentimeter schrumpft. Pointierte Blicke in menschliche Beziehungen und Abgründe, Geschichten über das Glück, auch das ausbleibende: Quim Monzó bewahrt auch in den kniffligsten Situationen den Überblick.

Jedno z nejslavnějších děl Raye Bradburyho vlastně není románem. Je to soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem – marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace – telepatii. 23-003-63

Traducido a más de una docena de lenguas, la crítica europea relaciona a Quim Monzó con Kafka, Borges y Rabelais. En cada libro ha sabido aumentar la exigencia y el rigor, y ha generado, además, un enorme y desacostumbrado interés popular, como en El porqué de las cosas y Guadalajara. Hoy, Monzó ha revisado esos libros –todos sus cuentos publicados hasta ahora, algunos de ellos inéditos en castellano–, aplicando esa misma exigencia y ese mismo rigor. El resultado es Ochenta y seis cuentos, que ha merecido el Premio Nacional de Literatura en catalán y el Premio Lletra d’Or, que se suman al Premio Ciudad de Barcelona y a los cuatro Premios de la Crítica que otorga Serra d’Or, concedidos a los últimos cuatro libros de este volumen.

Rare book

Selección de los mejores relatos del escritor catalán. Prologo del crítico y conocedor de la obra de Monzó, Julià Guillamón: "De la contracultura al estupor". Traducciones de Marcelo Cohen y Javier Cercas.

Přestože Anthony Burgess patřil k autorům mimořádně plodným, jeho nejznámějším dílem, jímž vstoupil nejen do dějin literatury, ale i populární kultury, navždy zůstane román Mechanický pomeranč. Když roku 1971 převedl tuto svéráznou futuristickou vizi moderní společnosti na stříbrné plátno Stanley Kubrick, setkal se film s tak ostrou kritikou, že jej režisér z britské distribuce raději stáhl. Přemíra násilných scén však není v tomto díle prvkem samoúčelným, lacině provokativním – tvoří pevnou součást vyprávění, které je stejně strhující jako originální. Mechanický pomeranč totiž naprosto porušuje obvyklou literární strukturu a stavbu. Hlavní hrdina knihy, vůdce mladých londýnských násilníků Alex, tráví většinu svého času konzumací drog, přepadáním a znásilňováním bezbranných obětí a – paradoxně – poslechem Beethovenovy hudby... Pak je však zatčen a donucen podstoupit „terapeutický" experiment, který si v mnohém nezadá s krutostí jeho chuligánské minulosti. Kromě zcela ojedinělého vedení příběhu fascinuje román svým jazykem. Burgessovi teenagerovští hrdinové hovoří zcela specifickou řečí, ozvláštněnou výrazy z cizích jazyků. V pravém slova smyslu se tak četba stává napínavým dobrodružstvím, jazykovým koncertem i brilantní studií násilí a zla v člověku.

Un coit que es perllonga durant lustres i lustres; un incansable devorador de lletres; un trist oficinista a Lloret, tractant de lligar; un contrabandista de papallones; quatre lladregots de mig pèl; Déu creant -força matusserament- l'univers; un nàufrag frustat; una noia amb sines farcides d'ocells i de vegetació; un tastaolletes que viu després de mort... Tot aquest prodigiós ventall imaginatiu ha estat treballat fins a convertir cada conte en una obra perfecta, rodona, indefugible.

Melocotón de manzana es la primera antología traducida al castellano de Quim Monzó, uno de los escritores más imaginativos e inquietantes de la literatura catalana contemporánea.

Conté tretze contes i una nouvelle tenyits d'una incitant comicitat negra. Són històries cruels, travessades per la felicitat, la violència i els inferns privats, i poblades per personatges obsessius amb la rialla a contrapeu. Monzó suma - a la mestria demostrada en els llibres anteriors - noves estratègies narratives, i fa servir amb originalitat tota una gamma de tons que confereixen a El millor dels mons una força singular i ens el mostren com un innegable nou pas endavant.

Mil cretins és el nou llibre de relats de Quim Monzó després d'El millor dels mons. En un nou pas endavant, Monzó passa comptes amb el dolor, la vellesa, la mort i l'amor. Valent i sense concessions, mira a la cara el difícil equilibri entre vida i misèria humana.

All the heroes of this story collection—the boy who refuses to follow the family tradition of having his ring finger cut off; the man who cannot escape his house, no matter what he tries; Robin Hood stealing so much from the rich that he ruins the rich and makes the poor wealthy; Gregor the cockroach, who wakes one day to discover he has become a human teenager; the prophet who can’t remember any of the prophecies that have been revealed to him; Ulysses and his minions trapped in the Trojan horse—are faced with a world that is always changing, where time and space move in circles, where language has become meaningless. Their stories are mazes from which they can’t escape. The simultaneously dark, grotesque, and funny Guadalajara reveals QuimMonzó at his acerbic and witty best.

Els articles de Quim Monzó són peces literàries sovint a un pas del conte. Són irònics, sarcàstics o pessimistes, però sempre es miren amb frescor els clixés socials, polítics i culturals que ens envolten. Hotel Intercontinental és el quart d'un seguit de sis reculls: El dia del senyor (1984), Zzzzzzzz (1987), La maleta turca (1990), Hotel Intercontinental (1991), No plantaré cap arbre (1984) i Del tot indefens davant dels hostils imperis alienígenes (1988). Un rere l'altre, aquests sis llibres formen un dietari desacomplexat, una crónica metòdica i atípica.

En este libro, la capacidad de síntesis de Quim Monzó llega a su máxima pureza: sus relatos, aparentemente simples y esquemáticos, son una enérgica exhibición de maestría, y se complementan para formar un todo que nos muestra con implacable precisión la eterna incertidumbre humana. El porqué de las cosas ha sido uno de los mejores éxitos de crítica y de ventas de la literatura catalana de los últimos años. Un libro que confirma la calidad de un autor que la crítica internacional ha comparado con Kafka, Borges y Rabelais. «Los cuentos de hadas de Quim Monzó no son los cuentos de hadas tradicionales, sino las historias de nuestro presente de relaciones afectivas, narradas por el autor, a contracorriente, de manera cruda, directa, implacable, a veces obscena y brutal...

No plantaré cap arbre és una selecció dels millors articles de Monzó apareguts, del 1991 al 1993, a la premsa de Barcelona.

El dia del senyor és una selecció dels millors articles de Quim Monzó apareguts a la premsa barcelonina durant els primers anys de la dècada dels vuitanta. És la crónica dels vuitanta que Monzó ha continuat a Zzzzzz... a La maleta turca, a Hotel Intercontinental, a No plantaré cap arbre i a Del tot indefens davant dels hostils imperis alienígenes.

Jak by vypadaly klasické pohádky, pokud by musely být převyprávěny se vší politickou korektností? Křehké princezny, statní muži, staré a bezbranné babičky i stereotypně zlí vlci. Těm už odzvonilo. Je čas překonat veškeré předsudky. Císař není nahý, vyznává prostě jen alternativní způsob oblékání. Sněhurka se neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně znevýhodněným mužům. Nejznámější pohádky zbavené všech nešvarů a převyprávěné tak, aby nikoho nemohly ani trochu pohoršit, aneb břitký humor pro dospělé děti.

En 1989, el "Diari de Barcelona" encargó a Quim Monzó crónicas sobre la caída de los regímenes comunistas en Checoslovaquia y Rumania, justo después de la ejecución de Ceausescu y durante la Revolución de Terciopelo en Praga. Sus artículos reflejan el escepticismo hacia la retórica grandilocuente que suele acompañar los eventos históricos. Desde entonces, Monzó ha reportado desde diversas zonas en conflicto, como Nueva York durante los atentados del 11 de septiembre de 2001 y en Israel en 2002, en medio de una oleada de atentados suicidas. También ha explorado lo surrealista, como al ser turista en Barcelona o al viajar por Europa sin salir de los aeropuertos. El resultado es "Catorce ciudades contando Brooklyn", un libro que muestra su aguda capacidad de observación y el uso de técnicas narrativas que nos involucran en estos cinco viajes entre el sentido común y el sinsentido. Monzó ha alternado narrativa y articulismo, construyendo una sólida trayectoria literaria. Ha recibido múltiples premios, incluyendo el Nacional de Literatura catalán y el de narrativa Ciudad de Barcelona, y sus relatos han sido traducidos a una veintena de idiomas.

Amb l’agudesa i el sentit comú que l’han convertit en articulista de capçalera de milers de lectors, Quim Monzó comparteix desconcerts, ridiculitza petulàncies, se subleva contra la correcció política i constata l’amenaça del gregarisme. Amb irreverència i rigor, Monzó combina la causticitat, l’escepticisme, una competència de forense i una prosa periodística que Joan de Sagarra va qualificar «de primeríssima qualitat». El tema del tema aplega els millors articles que Monzó ha publicat a La Vanguardia els anys 1999, 2000 i 2001, i s’afegeix als set volums d’articles anteriors amb què va forjant una crònica, ja imprescindible, de les dècades a cavall dels segles xx i xxi. «Llegir Monzó és com prendre vitamines.» luis landero «Monzó és encara millor del que sembla. Sembla enginyós, i n’és, però sovint s’oblida que l’enginy és un ingredient indispensable del geni. Sembla gamberro, i n’és, però tot escriptor de debò ha de dur dins un gamberro. Sembla humorista, i n’és, però molt més seriós del que sembla, si és que hi pot haver cap humorista que no sigui molt seriós. Sembla cínic, i n’és, i també és, per tant, un moralista.» javier cercas

Ante el telón de fondo de un Nueva York difuminado y abstracto, Gasolina empieza con una sucesión de ráfagas de la vida de Heribert, un pintor en la cumbre de una fama conquistada a codazos. Lo descubrimos un primero de enero, entre las sábanas del lecho de su amante, con la vaga impresión de que, además del año, ha cambiado la mirada con la que observaba el mundo: los objetos y las personas que le rodean se le aparecen cada vez más distantes e injustificables cuanto más distante e injustificablemente se comporta él. Por primera vez en la vida, pierde las ganas de pintar. Aburrido, se duerme mientras hace el amor. Como un fantasma, se pasea por cócteles y parties -entre sonrisas y palmaditas en la espalda de pintores y marchantes-, descubre que Helena -que es, a la vez, su mujer y su galerista- le engaña con un pintor novato, y se encuentra desarmado a la hora de seducir a una adolescente (y es ella quien lo seduce a él, que se deja hacer, apático). Mientras tanto...

Die (fast) komplette Sammlung Quim Monzó’s Erzählungen. Humorvoll, meisterhaft, makaber, schnörkellos und präzise bringen es Quim Monzós Geschichten auf den Punkt. Seine Bücher sind Bestseller in Spanien. Für seine energiegeladenen Geschichten über die kleinen und großen Katastrophen des täglichen Lebens ist Monzó berühmt: bunte Geschichten über Beziehungsprobleme, über Irrungen und Wirrungen moderner Beziehungskisten, über die falsche Eitelkeit der Menschen und das unaufhaltsame Vergehen der Zeit, über fatale Missverständnisse mit unvorhersehbaren Folgen. Es gibt Bankräuber, die im Vollrausch eine Fleischbank überfallen, Literophagen, die Spaß daran finden, Buchstaben zu verschlingen, frisch verliebte und erfahrene Ehepaare, Singles, Liebe und Liebesschmerz, Glück und Eifersucht, Sex und erotische Spielereien; der Leser muss mit Überraschungen rechnen.

Eine Familie, die den plötzlichen Tod ihres Sohnes beim Mittagessen ignoriert; ein Dichter, der unbedingt den Literatur- Nobelpreis bekommen will und am Ende um 34 Zentimeter schrumpft; eine Frau, die vorhat, Selbstmord zu begehen und stattdessen ihren Retter in den Abgrund stürzt - Pointierte Blicke in menschliche Beziehungen und Abgründe, Geschichten über das Glück, auch das ausbleibende: Geistreich und gleichzeitig federleicht schreibt Quim Monzó Märchen unserer modernen Welt. Diese humorvollen Geschichten über die kleinen und großen Katastrophen des Lebens lassen niemanden kalt. Und in ihrem Mittelpunkt steht immer - Barcelona.

Seitdem der Held unseres Romans die neue Stelle als Trompeter in einem Cabaret angetreten hat, verehrt er den Star des Theaters, die schöne Maria-Eugènia. Nach langen Wochen des Werbens gelingt es ihm endlich, die Angebetete in ein nobles Restaurant auszuführen. Um sich Mit für die entscheidende Frage zu machen, trinkt er mehr, als gut für ihn wäre, und weiß, dass er, falls er sein Ziel erreicht (mit der Primaballerina ins Bett zu gehen), als Liebhaber versagen könnte. Das befürchtete Fiasko tritt ein; doch am Morgen danach wird der Trompeter von einer Erektion überrascht, die den ganzen Roman über anhalten wird... So beginnt »Das ganze Ausmaß der Tragödie«, ein Roman über die Liebe und den Hass, über die Einsamkeit und das unaufhaltsame Vergehen der Zeit. Quim Monzó, in Deutschland bekannt durch seine Geschichtensammlung »Der Grund der Dinge«, hat ein faustisches Märchen über die ewige Unzufriedenheit und Ungeduld des Menschen geschrieben, ein eindrucksvolles und groteskes Abbild der Ungereimtheiten der Conditio humana. In dieser meisterhaft konstruierten und in dichtem Stil geschriebenen Komödie erweist sich Monzó als fulminanter Romancier.