Quim Monzó Knihy

Protagonisty románu jsou hráč na trubku v kabaretním orchestru, bývalý nakladatel antických klasiků Ramon-Mária, vdovec, a jeho vyženěná dcera středoškolačka Anna-Francesca. Obývají zchátralou vilku na okraji Barcelony, ale skoro spolu nemluví. On jí nechává na stolku kapesné a ona mu obyčejně ještě nějakou stovku potáhne. Občas jim neteče voda, protože se ucpává rezervoár na střeše. Ramon-Mária pak musí podat artistický výkon a rezervoár vyčistit. Dívka otčímem pohrdá, až k nenávisti, nechápe, co matka na tom nepřitažlivém, neschopném a chudém ubožákovi viděla. Ramon-Maria chce napětí zmírnit, slibuje, že se odstěhuje. Anna-Francesca je netrpělivá a zuří, vyžívá se v milostných dobrodružstvích a sní, jak se otčíma zbaví. Ramon-Maria najednou získá energii, z chudáčka se stane nadsamec. Ženy si ho podávají. Když se nemůže erekce zbavit a zajde k lékaři, dozví se, že má nevyléčitelný syndrom. Otevře si hypotéku na údajnou opravu domu a utrácí. Ať ten konec stojí zato. Jenže tohle Anna-Francesca neví… Průšvih na druhou má provokativní, silně erotický ráz, ve stylu antické tragédie i moderní humoristické prózy.

Quim Monzó geht den Dingen auf den Grund: in aller Offenheit, ohne Umwege und ohne falsche Rücksichtnahme, geistreich und nicht vorhersehbar. In dreißig Fortsetzungen entsteht eine Palette einzigartiger Beziehungen und Motive, ein brillantes und ironisches Abbild der Irrungen und Wirrungen heutiger Beziehungskisten. Schnörkellos und präzis bring der Autor die Sache auf den Punkt. Und in überraschend wenigen Sätzen ist das Wesentliche gesagt: Wir finden frischverliebte und erfahrene Ehepaare, Singles, Liebe und Liebesschmerz, Glück und Eifersucht, Sex, erotische Spiele, aber auch Schneewittchen und einen Prinzen. Und jeder der Beteiligten ist auf der Suche. Was hier augenzwinkernd und voller Weisheit aufs Korn genommen wird, ist das Lebensgefühl unserer modernen westeuropäischen Gesellschaft: Menschen unbelehrbar und orientierungslos an einem Faden, den es nicht mehr gibt, verlorene Robinsone einer nichtkommunikativen Ära. Monzó schreibt mit einem ihm eigenen Scharfblick unbarmherzig-komische Geschichten von Liebe, Lust und Einsamkeit, Märchen für unsere moderne Zeit.

Mil cretins és el nou llibre de relats de Quim Monzó després d'El millor dels mons. En un nou pas endavant, Monzó passa comptes amb el dolor, la vellesa, la mort i l'amor. Valent i sense concessions, mira a la cara el difícil equilibri entre vida i misèria humana.

Voltaire schickte 1759 seinen gutgläubigen Candide voller Optimismus auf Reisen in die »beste aller möglichen Welten«. »Die beste aller Welten«, das sind dreizehn Geschichten und ein Roman, die der bekannte katalanische Schriftsteller Quim Monzó Voltaire und seinem Candide gewidmet hat: Entstanden ist ein höchst vergnügliches, ostentativ böses und doppelbödiges Buch. Quim Monzó ist berühmt für seine humorvollen »Romane in Pillenform«. Seine phantasievollen Geschichten über die kleinen und großen Katastrophen des Lebens lassen niemanden kalt: Eine Familie, die den plötzlichen Tod eines Sohnes beim Mittagessen ignoriert; ein Ehemann, der ohne ersichtlichen Grund sein Familienidyll verlässt; ein Dichter, der unbedingt den Literaturnobelpreis bekommen will und am Ende um 34 Zentimeter schrumpft. Pointierte Blicke in menschliche Beziehungen und Abgründe, Geschichten über das Glück, auch das ausbleibende: Quim Monzó bewahrt auch in den kniffligsten Situationen den Überblick.

Traduït a més d'una dotzena de llengües, la crítica europea ha relacionat Quim Monzó amb Kafka, Borges i Rabelais. El seu primer llibre de relats, Uf, va dir ell (1978), va ser valorat unànimement com una aportació de primeríssim ordre a la renovació del panorama literari local i a la configuració d'una llengua literària moderna i genuïna. Després van venir Olivetti, Moulinex, Chaffoteaux et Maury i L'illa de Maians. A cada llibre ha sabut augmentar l'exigència i el rigor, i ha generat a més un enorme i desacostumat interès popular, com a El perquè de tot plegat (1993) i Guadalajara (1996). Avui Monzó ha revisat tots els seus contes publicats fins ara, aplicant-hi aquella mateixa exigència i rigor. Vuitanta-sis contes n'és el resultat. El lector hi apreciarà el millor Monzó.

Jak by vypadaly klasické pohádky, pokud by musely být převyprávěny se vší politickou korektností? Křehké princezny, statní muži, staré a bezbranné babičky i stereotypně zlí vlci. Těm už odzvonilo. Je čas překonat veškeré předsudky. Císař není nahý, vyznává prostě jen alternativní způsob oblékání. Sněhurka se neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně znevýhodněným mužům. Nejznámější pohádky zbavené všech nešvarů a převyprávěné tak, aby nikoho nemohly ani trochu pohoršit, aneb břitký humor pro dospělé děti.

En aquesta mirada satírica i pertorbadora dels joves en plena rebel·lió, l'Alex i els seus amics de quinze anys emprenen una orgia diabòlica de robatoris, violacions, tortures i assassinats. L'Alex és empresonat pels seus actes delictius i l'Estat intentarà reformar-lo. Però, a quin preu? Una profecia social? Humor negre? Un estudi dels esperits lliures? La taronja mecànica és una suma de tot plegat, on també s'hi afegeixen un experiment enlluernador amb el llenguatge, en què Burguess crea un dialecte juvenil d'un futur no tan llunyà, el "nadsat".

Els articles de Quim Monzó són peces literàries sovint a un pas del conte. Són irònics, sarcàstics o pessimistes, però sempre es miren amb frescor els clixés socials, polítics i culturals que ens envolten. Hotel Intercontinental és el quart d'un seguit de sis reculls: El dia del senyor (1984), Zzzzzzzz (1987), La maleta turca (1990), Hotel Intercontinental (1991), No plantaré cap arbre (1984) i Del tot indefens davant dels hostils imperis alienígenes (1988). Un rere l'altre, aquests sis llibres formen un dietari desacomplexat, una crónica metòdica i atípica.

En 1989, el ?Diari de Barcelona? encargó a Quim Monzó una serie de crónicas sobre la caída de los regímenes comunistas en Checoslovaquia y en Rumania. Ceausescu acababa de ser ejecutado cerca de Bucarest, y, en Praga, la Revolución de Terciopelo llenaba las calles. Monzó paseó por ambas ciudades y sus artículos son ahora testimonio del escepticismo con el que conviene tomarse la retórica grandilocuente que acompaña siempre los acontecimientos históricos. Desde entonces, Monzó ha viajado?para ?El Periódico? y para ?La Vanguardia??a otros lugares en conflicto: a Nueva York, la misma semana que, el 11 de setiembre del 2001, dos aviones se estrellaron contra el World Trade Center; a Israel, la primavera del 2002, durante una de las grandes oleadas de atentados suicidas. También ha escrito crónicas al borde del surrealismo: haciendo de turista en Barcelona, o viajando por Europa de aeropuerto en aeropuerto y sin pisar las ciudades. El resultado es ?Catorce ciudades contando Brooklyn?, un libro singular que permite comprobar cómo Monzó perfecciona su capacidad de observación y cómo despliega las técnicas narrativas para hacernos partícipes de estos cinco viajes entre el sentido común y el sinsentido. Quim Monzó ha alternado siempre narrativa y articulismo. En estos dos géneros ha ido construyendo, libro tras libro, una sólida trayectoria literaria. Ha ganado el premio Nacional de Literatura catalán, el de narrativa Ciudad de Barcelona, el de novela Prudenci Bertrana, el de novela El Temps, el Lletra d?Or, el de los Escritores Catalanes y, cuatro veces, el premio de la Crítica, que otorga Serra d?Or. Sus relatos han sido publicados en una veintena de idiomas.