Jacques Derrida Knihy

Kniha obsahuje rozhovor historičky a psychoanalytičky Elisabeth Roudinesco s filosofem Jacquesem Derridou. V osmi kapitolách se postupně dostává pozornosti různým charakteristickým znakům dnešního světa. Mimo jiné tématu imigrace, rodiny, svobody, homosexuality, revoluce po zhroucení komunistických režimů, formám současného a budoucího antisemitismu a trestu smrti. Část rozhovoru je věnována i vzpomínkám na významné postavy francouzské intelektuální scény (Foucault, Althusser, Lacan) či intelektuálnímu dědictví sedmdesátých let. ... celý text

Komentář k Husserlovu "Původu geometrie". Podrobný rozbor této úvahy, která se zařazuje mezi dodatky ke "Krizi evropských věd", je věnován především problémům sedimentace smyslu, různých stupňů ideality a teleologie historického rozumu ve vztahu k možnosti ustavení přísné vědy. Derrida zde překvapivě vystupuje jako obhájce některých Husserlových základních tezí proti kritice vznesené W. Biemelem či M. Merleau-Pontym.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Rozhovor Jeana Birnbauma s filozofom Jacquesom Derridom uverejnený v denníku Le Monde v predvečer jeho smrti. Je to úvaha o živote a smrti, inšpirovaná myšlienkami Imre Kertézsa v jeho eseji Kadiš. „Naučiť sa žiť“ – hovorí Derrida – to znamená dozrievať, učiť druhých aj seba samých, čo môže vyznievať ako hrozba (budem tvoriť, utvárať, formovať), najmä ak to nehovorí iba na adresu človeka, jednotlivca, či ľudstva, ale celej Európy, majúc pritom na mysli jej globalizáciu, ale inakšiu, inak uplatňujúcu princíp suverenity, politických zásad, aj medzinárodného práva – inú Európu, disponujúcu skutočnou vojenskou silou, nezávislou na NATO a Spojených štátoch a slúžiacou potrebám inej, ozdravenej OSN.

Dva Derridovy příbuzné texty o náboženství a odpuštění umisťují současné myšlení do kontextu doby, charakterizované dvěma hlavními jevy. Prvním je „návrat náboženství“, zahrnující náboženské války, fundamentalismus a střet civilizací, ale také moderní projevy náboženství, jako jsou dalajlámova televizní diplomacie a papežovy cesty. Druhým fenoménem je „globalatinizace“, což je aliance mezi tele-technovědeckým kapitalismem a křesťanstvím jakožto zkušeností smrti boha. Tato dualita zahrnuje víru a tradicionalismus na jedné straně a vědění, sekularizaci a demokracii na straně druhé. Kniha se ptá, zda můžeme odmítat globalatinizaci a zároveň věřit v demokracii jako univerzální model. Jak můžeme myslet univerzalitu, která by nebyla pro druhého formou zla? Je dekonstrukce pokračovatelem Kantova projektu osvícenství? Derrida se snaží uchopit přítomnost jako filosof, religionista a teoretik demokracie, přičemž usiluje o myšlení celkovosti, globálnosti a univerzálnosti, avšak s respektem a odpovědností vůči druhému, předcházející sobě samému.

V rozsáhlém eseji, který je dekonstruktivní interpretací známého pojednání W. Benjamina "Ke kritice násilí", se jeho autor zaměřuje na vztah práva a spravedlnosti.

Významný filosof současnosti se zamýšlí nad nejrůznějšími podobami pojmu přátelství od antiky po dnešek.

Čtyři studie francouzského filozofa. Dvě z nich jsou věnovány rozboru díla dvou autorů, s nimiž se mohl český čtenář seznámit v překladech: E. Lévinase a M. Foucaulta, další dvě jsou věnované Husserlovi a J. Roussettovi.