Lev Isaakovič Šestov

Lev Isaakovič Šestov, rusky: Лев Исаакович Шестов, vlastním jménem Jeguda Leib Švarcman, rusky: Иегуда Лейб Шварцман (12.2.1866 Kyjev, Carské Rusko — 19.11.1938 Paříž) byl ruský existenciální filosof známý svou "filosofií zoufalství". Narodil se v židovské kupecké rodině, studoval práva a matematiku v Moskvě, ale pro své revoluční názory a spory s učiteli musel studia dokončit v Kyjevě, disertační práci mu ovšem i tam odmítli. Roku 1898 se stal členem kroužku významných ruských intelektuálů, kam patřil také Nikolaj Berďajev, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij a Vasilij Rozanov, a přispíval do jeho časopisu. V té době také publikoval svou první významnější práci o dobru u Tolstého a Nietscheho – dvou autorů, kteří na něho měli velký vliv. Pokračoval prací o Dostojevském a Nietzschem („Filosofie tragédie“, 1903) a v dalších dílech o náboženství, racionalismu a vědě užíval Nietzscheho aforistický styl („Apoteóza vykořeněnosti“, 1905). Roku 1908 odjel do Freiburgu a roku 1910 do Švýcarska. Roku 1915 se vrátil do Moskvy a téhož roku jeho syn Sergej padl ve válce. V Moskvě se věnoval hlavně náboženství a teologii, takže po bolševické revoluci nemohl publikovat, směl však přednášet řeckou filosofii v Kyjevě.

Roku 1920 opustil Rusko a po dlouhých cestách zakotvil v Paříži, kde byl už známou osobností. Studoval velké teology – zejména Plótina a Pascala a seznámil se také s E. Husserlem, který ho později upozornil na dílo dánského filosofa Sørena Kierkegaarda. To byl pro Šestova objev a velká inspirace, která vyústila v práci „Kierkegaard a existenciální filosofie: hlas volajícího na poušti“ (1936). Přednášel také na pařížské Sorbonně a přes zhoršující se zdraví napsal ještě jedno ze svých hlavních děl, „Athény a Jeruzalém“ – kritiku racionalismu a výzvu k obnovení náboženské filosofie.