Vladimír Janovic Pořadí knih

Poema významného básníka, esejisty a překladatele Vladimíra Janovice. Pavel Hoza v doslovu knihy píše: Jsme na konci parku, a znovu slyšíme ozvěnu otázky „proč“, proč básníkův hlas zněl a zní tak silně a naléhavě, proč vůbec zní a co nám vlastně jeho verše sdělují, co nám chtějí sdělit, co nám chce sdělit poezie, umění, a jaký je smysl života? Autor sám si nepochybně onu otázku stále klade a pokouší se na ni hledat odpověď. Mnohé poznal, mnohé ví, a přesto v závěrečném zpěvu poemy přiznává: „Kdo z brány vychází ptá se kudy vešel.

Poéma významného básníka Vladimíra Janovice pojednává o skutečné budově nedaleko Okrouhlice. A současně o čemsi mnohem obecnějším a nadčasovém. O symbolu zachyceného času básníkova dětství a mládí? O symbolu touhy a deziluze? O jednom z nejpůsobivějších Janovicových básnických objevů? To všechno jistě ano, a nepochybně mnohem více. Ale nakonec je to především obraz tajemství, které pociťujeme, uvažujeme-li nad smyslem lidského života, mýtem podblanického kraje, celé naší země, ba světa…

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Sbírka básní Vladimíra Janovice. Básník, esejista a překladatel se narodil 8. 6. 1935 v Praze. Mládí prožil v Benešově. Po maturitě na gymnáziu vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Většinu života pracoval v literárních časopisech a nakladatelstvích. V letech 1966–1967 byl redaktorem publicistiky v měsíčníku Plamen, pak tři roky řídil edici poezie Syrinx v nakladatelství Svoboda. V období 1973–1988 redigoval poezii v nakladatelství Československý spisovatel. Vydal básnické knihy Zatmění ráje (1968), Romulův nářek (1970), Plást hlíny (1975), Báseň o sněžné levitaci (1978), Jarmark v mlze (1981), Dům tragického básníka (1984, anglické vydání v překladu Ewalda Oserse 1988), Most alchymistů (1989), Potopený úl (2005). Z jeho veršů byly uspořádány tři výbory: Všechna tvoje těla (1983), Ohňová abeceda (1984), Jed v růži (2008). Za básnickou skladbu Dům tragického básníka a za přetlumočení veršů Sandra Penny ve výboru Zvláštní radost žít obdržel v roce 1986 v Palermu Zlatou olivu Mediteránní ceny. V časopiseckých ukázkách se vrací i k dílu dalších zakladatelů moderní italské poezie – Eugenia Montala, Salvatora Quasimoda a Leonarda Sinisgalliho. České čtenáře rovněž seznámil s úspěšnou prózou Rolanda Cristofanelliho Deník Michelangela blázna (1974, 1981).

V pořadí již třetí antologie z tvorby současného českého básníka obsahuje autorovu intimní lyriku, kterou doprovázejí perokresby Oty Janečka. Vladimír Janovic se ve svých sbírkách většinou představuje jako básník, který dokáže svým veršům dodat filozofické podobenství, jehož poselství je postaveno na putování po krajinách paměti, v nichž si vybavuje utkvělou představu ztraceného ráje. Tento základní duchovní rozměr autor neustále prohluboval: vkládal do něho nejrůznější mytologické i biblické prvky, které ovšem na druhé straně dovedl zpracovat jako křehké lyrické reflexe. Vznikla tak svébytná intimní poezie, inklinující po formální stránce ke klasickému, melodickému tvaru, jenž je na mnoha místech upraven do pravidelného rýmového schématu. Janovicovy milostné strofy jsou také poznamenány láskou k blízkým lidem, jejichž příběhy komentuje na pozadí svého vlastního osudu. Nalezneme v nich i odrazy magického pražského světa, jenž je vykreslen s hlubokým zaujetím. V neposlední řadě se však tento autor, a to zvláště ve své pozdní tvorbě, obrací k tesklivým a nostalgickým tónům: snad se těmito prostředky pokouší vyjádřit mnohdy až meditativním způsobem citové proměny ve vlastním životopisu.

Nová sbírka básníka osobité senzibility ubírajícího se vlastními cestami, již vydáváme k autorovu životnímu jubileu.

Sbírka básní především o Praze – o setkání milenců na Karlově mostě, o tom, jak plyne čas na Petříně, o srdci na lanové dráze či o bronzovém Nerudovi. Doplněno fotografiemi Pavla Koppa.

ilustrace: Alena Janoušková Vladimír Janovic sepsal jedniné leporelo a to právě O mašince Žofince. V básničkách jsou ukryté jeho vzpomínky na dětství z nádraží Čerčany. Pohádkové vyprávění malého skřítka Žbrdlíka.

Epická básnická skladba s dramatickými a reflexivními prvky, evokující bezstarostný život obyvatel starověkých Pompejí těsně před výbuchem Vesuvu v r. 79, je zároveň apologií tragického životního pocitu a sporem se sytou spokojeností a lhostejností efemérního života bez vyšších perspektiv.