Jorge Luis Borges byl argentinský spisovatel a básník, který hluboce ovlivnil moderní literaturu. Jeho dílo je známé pro svou filozofickou hloubku, labyrintovou strukturou a zkoumáním metaforických konceptů, jako jsou sny, zrcadla a čas. Borges mistrovsky propojoval různé literární žánry a styly a často se zabýval otázkami identity, reality a povahy existence. Jeho inovativní přístup k psaní a hluboké tematické zkoumání z něj učinily jednu z nejvýznamnějších postav světové literatury 20. století.
Souborné vydání většiny povídkových cyklů proslulého argentinského básníka, prozaika a esejisty. Autor ve svém díle vytvořil zcela specifickou spekulativní prózu na pomezí literární fantastiky a eseje, která byla inspirována jeho studiem řady náboženských a filozofických směrů a cyklických teorií času. Ve svých povídkách tak důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejich metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.... celý text
Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.
Proslulý argentinský spisovatel zachytil svůj životní příběh do krátké autobiografie, která se dělí na kapitoly s názvy jako Rodina a dětství, Evropa, Buenos Aires, Dospělost a Přeplněná léta. Autobiografie vznikla v úzké spolupráci s jeho přítelem Normanem Thomasem di Giovannim, který se dlouhodobě věnoval překladu Borgesova díla do angličtiny. Di Giovanni si uvědomil, že čtenáři často postrádají kontext, v němž je Borgesovo psaní zakořeněno, a proto se snažil, aby se Borges držel stanovených témat. Text autobiografie byl diktován di Giovannimu kvůli Borgesově oční nemoci, která ho trápila posledních dvacet let. Autobiografie poprvé vyšla v americkém časopise The New Yorker 19. září 1970 a později byla zařazena do svazku The Aleph and Other Stories, 1933–1969. Španělský překlad se objevil až v roce 1999. Borges v ní reflektuje své literární názory a pocity ve stáří, kdy si uvědomuje své limity a hodnotu svých dřívějších děl. Věří, že jeho nejlepší práce už jsou za ním, což mu přináší tiché uspokojení a klid.
Jde o cyklus šesti přednášek v angličtině, které J. L. Borges přednesl na Harvardově univerzitě v letech 1967–1968. Nahrávky těchto přednášek byly teprve nedávno objeveny, přepsány a publikovány. Společným tématem je poezie – podstata poezie, metafora, epická poezie, otázka překladu poezie, problém významu v poezii a vlastní Borgesovo „básnické krédo“. Borges nevytváří ucelenou teorii, jeho přístup není vědecký, nýbrž osobní, vycházející z osobního zážitku básníka a čtenáře. Intimním tónem hovoří o svých oblíbených autorech a verších. Všemi přednáškami prostupuje obrovská Borgesova sečtělost a hluboká láska k poezii.
V Borgesových fantastických povídkách dochází k popírání skutečnosti, respektive k nahrazení skutečnosti jinou. Soubor povídek největšího žijícího spisovatele Latinské Ameriky, rozdělený do oddílů Zahrada, v které se cestičky rozvětvují (1941), Artefakty (1944), Alef (1949) a zahrnující povídky fantastické, detektivní či přesněji kriminalisticko-fantastické povídky zasazené do argentinského prostředí městského i venkovského. Příběhy, v nichž autor suverénně rozehrává složitá témata tajnosti, hrůzy a chaosu, infikující duševní život dnešního člověka.
Borges se cítil především čtenářem. Za největší událost svého života považoval setkání s otcovou knihovnou, k řadě autorů a děl se stále znovu vracel. Pátý svazek jeho spisů obsahuje texty vztahující se pouze k literatuře: dva soubory komentářů (předmluv) k jeho oblíbeným knihám, mezi něž patří jak díla proslulá (Aeneida, Macbeth, Poeovy povídky, Whitmanova Stébla trávy, Kafkova Proměna), tak tituly a autoři českému čtenáři málo známí (např. představitelé argentinské gaučovské poezie). Samostatný soubor Devět dantovských esejů (1982) je věnován Božské komedii, které se Borges obdivoval celý život.
Borges celosvětově proslul nejen jako povídkář, ale též jako vynikající esejista. Jeho rozsáhlé esejistické dílo nejen významně dotváří jeho tvorbu povídkářskou, ale esej lze chápat jako základní žánr Borgesovy tvorby. Oba žánry se blíží i svými tématy, která se u Borgese stále navracejí: čas, sny, knihy a literatura... Ve třetím svazku jeho spisů se v češtině představí poprvé dvě jeho esejistické knihy: Dějiny věčnosti z r. 1936 a jeho nejznámější soubor esejí Další pátrání z r. 1952.
Povídky Spisů I pocházejí z autorových prvních povídkových sbírek (Fikce, 1944; Alef, 1949) a patří k jeho nejznámějším dílům. Mistrovské texty jako Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Babylonská knihovna či Alef zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy. Významnou polohu jeho tvorby představují povídky z argentinského prostředí. Pro českého čtenáře má pak specifické kouzlo povídka Tajný zázrak, kterou Borges umístil do Prahy.
Ve druhém svazku jsou zahrnuty Borgesovy pozdní povídkové knihy Brodiova zpráva (1970) a Kniha z písku (1975) a posmrtně vydaný soubor Shakespearova paměť (1983), jehož titulní povídka zde vychází česky poprvé. Po úspěchu svých povídek ze 40. let se Borges na delší dobu přestal tomuto žánru věnovat. K povídkám se vrátil s odstupem téměř dvou desetiletí, když po ztrátě zraku nadiktoval texty sbírky Brodiova zpráva, po níž následovalo jeho poslední povídkové dílo Kniha z písku.
Vraťme se na chvíli do pozapomenutých končin lidské představivosti a věnujme pozornost tomu, co si zaznamenal velký čtenář a spisovatel Jorge Louis Borges o podivuhodných tvorech, kteří je obývají. Vytváření pravděpodobných fikcí bylo vždy silnou stránkou Borgesova vypravěčství – zde máme variantu skutečného zkoumání věcí neskutečných. Za přispění Margarity Guerrerové vytvořil jakýsi moderní, lehce ironický bestiář, v němž se setkáme s baziliškem, evropskými i orientálními draky, fénixem, harpyjemi a desítkami dalších zvířat excerpovaných z nejrozličnějších známých pramenů.
