Annie Ernaux Pořadí knih

Tři autofikční prózy, inspirované různými obdobími autorčina života, spojuje jedna silná postava — spisovatelčina matka, žena dělnického původu, která udělala vše pro to, aby její dcera mohla vystudovat vysokou školu a stát se středoškolskou profesorkou; skrze dceřin úspěch matka realizovala svoji snahu dostat se z opovrhované dělnické třídy do nejvyšších pater francouzské intelektuální scény. Hanba (1997) zpracovává autorčiny vzpomínky na děsivou situaci, při níž se její otec pokusil matku zabít, a snaží se dobrat kořene pocitu hanby, kterým jako dvanáctiletá dívka během studia na církevní škole v roce 1952 neustále trpěla. V próze Zamrzlá žena (1981) se spisovatelka snaží vystopovat, proč se podvolila společenským konvencím a vzala na sebe veškerou péči o domácnost, ačkoli ji matka po celé dětství vedla k tomu, že se vdávat nebude, aby se mohla věnovat profesní kariéře. Mám kolem sebe pořád tmu (1997) jsou deníkové zápisky, ve kterých autorka popisuje návštěvy své matky, umístěné v léčebně s Alzheimerovou chorobou. V textu je zachyceno matčino tělesné a zejména duševní chátrání.

Kniha představuje dva texty nositelky Nobelovy ceny Annie Ernauxové. Mladík (2022) je vyprávěním padesátileté spisovatelky o vášnivém milostném vzplanutí k muži, který je o třicet let mladší než ona. Vztah v ní vyvolává vzpomínky na vlastní mládí a zároveň pocity, jako by se nacházela mimo čas, nestárla nebo žila svůj život pozpátku. Druhým textem, Událostí (2000), se autorka vrací do roku 1963, ke svým deníkovým zápiskům; tehdy ve svých třiadvaceti letech jako svobodná žena zjistila, že je těhotná. Začne ji sžírat stud: chápe, že těhotenství by ji i její rodinu společensky zničilo, a zároveň ví, že si dítě nemůže nechat. Ve Francii, kde je potrat zakázaný, se marně snaží potratit za pomocí pletací jehlice. Ve strachu a zoufalství nakonec vyhledá potratáře a skončí na pohotovosti v nemocnici, kde málem přijde o život. V textu, který vznikl o čtyřicet let později, se Ernauxová dotýká traumatu, jež nikdy nepřekonala.

Vzpamatujeme se někdy z ponížení? V létě roku 1958 přijde osmnáctiletá Annie Ernauxová na letním táboře v Normandii o panenství. Teprve ve chvíli, kdy ji dvaadvacetiletý instruktor, se kterým stráví noc, opustí, si Ernauxová uvědomí, že se podřídila jeho vůli a že ve svém smutku zůstává „otrokyní bez pána“. O padesát let později jí dochází, že může uplynulé roky smazat a vrátit se k úvahám o mladé ženě, na kterou chtěla zcela zapomenout. A zjistit, že právě u ní, zrazené dívky plné studu a ponížení, ale také dívky, která poznává sebe samu a postupně získává sebedůvěru, se skrývá počátek jejího spisovatelského života. Pomocí nesmazatelných obrazů ze své paměti, fotografií a dopisů psaných v té době přátelům autorka hledá dívku, kterou kdysi byla, v neúprosných návratech mezi včerejškem a dneškem.

První české vydání memoárů významné francouzské autorky V knize Roky předkládá Annie Ernauxová osobní příběh, v němž popisuje léta 1940 až 2006 prostřednictvím svých vzpomínek, dojmů z minulosti i současnosti, ale zároveň z nich vyvozuje předpovědi budoucnosti. Fotografie, knihy, písně, rozhlas, televizi a desítky let reklam a novinových titulků staví autorka do kontrastu se svými vnitřními zápasy a deníkovými záznamy, které si po šest desetiletí vedla. Hlas, který rozpoznáváme jako autorčin, v textu opakovaně zaniká a vzápětí se opět vynořuje. Je to sám neúprosný čas, jenž vypráví svůj vlastní příběh a všechny ostatní vypravěče odsouvá do anonymity. Vzniká tak nový druh autobiografie, která je subjektivní a zároveň neosobní, soukromá stejně jako kolektivní.

Dvě novely zachycují příběh života autorčiných rodičů. Novela Místo (1983) je svědectvím o prostředí tzv. nižších vrstev francouzské společnosti. Líčí hmotné podmínky rodiny, postavení živnostníků a otcovo úsilí zařadit se do společnosti, obstát v očích lidí. Klidné, hodnotící líčení s nostalgickým odstupem. Novela Obyčejná žena (1988) vypráví o matce, zařazuje ji do společenského kontextu, je však niternější a osobnější. Oba texty se vzájemně doplňují a prolínají a tvoří obraz rodiny v širších společenských souvislostech 20. století.