Esejistický protějšek románů argentinského spisovatele a svérázného filozofa. Sám autor říká: „Tato kniha je celá variacemi na jediné téma, téma, které je mou posedlostí od chvíle, kdy jsem začal psát: proč, jak a nač se píše beletrie?“ Odpověď není formulována ve formě ucelené teorie, knihu tvoří střípky, úvahy, komentáře k citátům, podobné spisovatelskému deníku. Na rozdíl od některých jiných Sabatových esejů, reagujících na dobové společenské problémy, tato sbírka nijak nezastarává, neboť odráží základní problémy spisovatelského řemesla a lidského osudu vůbec.
Latinskoamerická literatura se na mezinárodní scéně výrazněji prosadila až koncem padesátých let, což může vést k dojmu, že většina úspěšných děl vznikla v šedesátých a sedmdesátých letech. Ve skutečnosti však již dříve vznikala v jihoamerických literaturách díla, která se evidentně propojují se světovou literaturou. Román Tunel, vydaný v Buenos Aires v roce 1948, je toho příkladem. Jeho základní osnova se formovala během autorova předválečného pobytu v Paříži, kde se fyzik Ernesto Sábato seznámil s francouzskými surrealisty. Ti ho přesvědčili, že moderní člověk, ztrácející cit pro magické podvědomí, se stává otrokem rozumu a ztrácí schopnost lásky a porozumění. Po válce už jen píše. Tunel, jeho prvotina, vzbudil pozornost nejen v Argentině, ale i v Evropě, kde byl nadšeně přijat Albert Camusem a Grahamem Greenem. Rychle byl přeložen do mnoha jazyků a stal se námětem literárních analýz a filmových adaptací. Tato zneklidňující výpověď, inspirovaná surrealismem a existencialismem, si dodnes uchovává význam alarmujícího svědectví o tragické rozpolcenosti moderního člověka. Sábato tvrdí, že umění by mělo být magické a iracionální, a příběh zničující lásky, který mistrně rozvíjí, se odehrává na tomto pozadí. Tento motiv se objevuje i v jeho dalších slavných románech.
Na začátku Martínova příběhu je neobvyklé setkání v parku uprostřed hlučící argentinské metropole, z něhož se vyvine trýznivá láska, a na jeho konci je svobodné vykročení k lidem a k existenci, která se může nazývat autentickou. Dívce Alejandře, která mu stále unikala a stále stáleho znovu vyhledávala, už Martín nepomůže: zůstala zakletá mezi přízraky minulosti, kterou sama neprožila; upnula se k nim svým dychtivým intelektem i tělem v incestním vztahu k otci. Minulost se v Sabatově románu otvírá jako propastné nitro přítomného života, nerozlišná změť doutnajících dějů. Oslavována a nepochopená se může změnit ve „svět naruby“, obydlený nebezpečnými netvory. Ze španělského originálu s přihlédnutím k rukopisným úpravám autora přeložil, poznámkami a doslovem opatřil Vít Urban, verše v textu přeložil Jan Schejbal. Na obálce použita fotografie Ivana Doležala a na vazbě kresby Vladimíra Tesaře.
Portrays the search for a remedy to the despair caused by political repression and the struggle against a historical precedent that destroys free will in a story set in Argentina during Peron's first years.
Okolo hlavnej dejovej osi nezvyčajného ľúbostného príbehu Alexandry a Martina sa rozvíja množstvo motívov a tém, umožňujúcim autorovi načrtnúť veľkolepý obraz kozmopolitného mesta.
En este libro el antiguo científico devenido escritor Ernesto Sábato expresa la crisis espiritual del ser humano y sus sentimientos, todo con gran narrativa y una mezcla perfecta entre la fantasía y la realidad, sus personajes coexisten en gran armonía a pesar de sus diferencias de caracteres y situaciones a las cuales se enfrentan, una de las mejores obras de este gran literato que ha obtenido varios premios de la literatura contemporánea en lengua castellana.
Un ensayo que toma la forma de 5 largas cartas dirigidas al lector en las que Ernesto Sabato reflexiona sobre la creciente falta de valores de la sociedad actual y denuncia la deshumanización en la sociedad tecnológica, animando al lector a librar una batalla contra el nihilismo y la desesperanza.
