Petra Procházková (* 20. října 1964 Český Brod) je česká novinářka a humanitární pracovnice. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze, dále působila například v Afghánistánu. Téměř 30 let psala pro Lidové noviny, v roce 2018 přešla do Deníku N.
Má dnes ještě smysl mluvit s Rusy? Kniha rozhovorů Petry Procházkové s Rusy – s těmi v Rusku, kteří znají Rusy a vědí, co si myslí; s těmi, kteří svému vůdci stále bezmezně věří; i s těmi, kteří před Putinovým režimem uprchli ze země, ale mohou nám podat pomocnou ruku ve snaze pochopit, kdo za současnou situaci může a proč se Rusové vrátili na cestu války se Západem.
„Adžamal“ (Petra Procházková) a „Svět podle Hobbese“ (Jaromír Štětina) jsou „reportáží“ z místa, které oba autoři poznávali bezprostředně několik měsíců. Jaký je současný Afghánistán? Jak se žije tamějším rodinám, dětem, ženám? Odpověď podávají autoři v příbězích dvou žen-matek. A jak říká vypravěč druhé z povídek: „Nikdo z nás evropských filosofů, politologů, sociologů či dokonce vládců není schopen ponížení chudobou pochopit, protože nám chybí zkušenost autopsie. Teprve když jsem se stal součástí oné bezradné masy, mohl jsem přestat odsuzovat matky, které nechávaly slabší děti přirozenému výběru smrti, aby měly víc jídla pro ostatní...“
První román naší přední novinářky je příběhem ženy napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu, která je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit to, čemu říkáme západní civilizace, s východní kulturou. Není kladnou hrdinkou v tom pravém smyslu, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší... jen vůbec nechápali, po čem „ti druzí“ opravdu touží
Česká novinářka rekapituluje svůj život a zpravodajské působení v Rusku. Moskevská zpravodajka agentury Epicentrum přibližuje dětství, dospívání, novinářské začátky i působení v rozporuplné realitě zemí bývalého Sovětského svazu. Procházková se však nezaměřuje pouze na svoji profesní činnost, neboť politické události líčí v širších souvislostech. Zprostředkovává poznání složitých životních podmínek v transformující se postsovětské společnosti.
Tři autoři, tři pohledy na válku. Každý pozoruje zápas o Ukrajinu ze svého úhlu. Každý z nich si také žije svůj osobní válečný příběh. Těch cizích slyšeli, viděli, vyfotili, popsali i zapomněli tisíce. Mnohé jim ale utkvěly v paměti a osobně je zasáhly.Ukrajinský historik Radomyr Mokryk, který se z bezpečné Prahy po začátku invaze vrátil na Ukrajinu a i přes svou ryze humanistickou povahu dobrovolně podstoupil vojenský výcvik. Svým vyprávěním přibližuje geopolitické a historické pozadí konfliktu, který doutná již celá staletí.Ukrajinská novinářka Soňa Koškinová, která se s dcerou, matkou a kocourem po únoru 2022 dočasně odstěhovala do Prahy. Někteří z jejích nejbližších spolupracovníků a kamarádů ale zůstali, za což zaplatili svým životem – jejich příběhy s námi v této knize sdílí.A fotografka Iva Zímová, světoběžnice s českým a kanadským pasem, která nevypráví příběhy lidí a míst slovy, ale fotografiemi. Jediný snímek dokáže zachytit to, nač jsou někdy slova krátká.Jedinečná publikace, která kombinuje geopolitický a historický pohled na současnou rusko-ukrajinskou válku s osobním svědectvím a příběhy skutečných lidí. Texty jsou doplněny unikátními fotografiemi Ivy Zímové a předmluvou Petry Procházkové.
Kniha rozhovorů naší přední novinářky se šesti ženami o jejich pohledu na rusko-čečenskou válku.
Silné příběhy lidí dohnaných krutostí válečného konfliktu mimo "vlastní" společnost. Autoři se ve svých povídkách (Poprava věc veřejná, Vykradači hrobů) vyslovují k tématu vzpoury jedince proti světu zla, moci a násilí. Texty poukazují také na vztah mezi západní a islámskou civilizací. Metaforou i mementem se Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi stala Čečna a osudy tamějších obyvatel.
Válečný deník čečenské dívky Deník čečenské studentky, psaný od roku 1994 s přestávkami do roku 2006, zachycuje drásavou realitu země uprostřed válečného konfliktu. Osobní a válečný deník Milany Terloevové je svědeckou výpovědí o životě mladé dívky v době, kdy vrcholí drama rusko-čečenské války. Autorka s faktografickou přesností zaznamenává klíčové události konfliktu. V přímých vstupech promlouvají očití svědci bojů, oběti perzekucí, "čistek" a "filtračních táborů", rodina a generační druzi. Dokument o osudech lidí v šílené lokální válce, která nemá konce, je především statečnou výpovědí o zoufalství těch, kteří ještě zápasí po dvanácti letech násilí o přežití. Není smyslem deníku vysvětlovat chaos lží, který válku obestírá, pouze dokumentuje tok událostí od napadení Čečenska ruskou armádou, přes útok na Groznyj v lednu 1995, kdy se z města, nazývaného Paříží Kavkazu, staly ruiny, v nichž po léta přežívali lidé. Čečensko je země na hranicích Evropy, není srovnatelné s problémy arabsko-muslimského světa. Drama této země je postaveno na ruské imperiální zvůli a postsovětských přemetech. Autorka měla to výjimečné štěstí, že díky nadaci Studium bez hranic, prožila dva roky v Paříži, což nepochybně přispělo ke svébytnosti uvedeného dokumentu. Dodatky deníku obsahují chronologii historických událostí od r. 1785-2006, biografické charakteristiky významných politických osobností a doslov Petry Procházkové.
Lost Europe, zatím nejrozsáhlejší publikace vydaná 400 ASA, obsahuje bezmála 150 černobílých dokumentárních fotografií tří autorů z Ukrajiny z období od počátku devadesátých let až do současnosti. Fotografie Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Martina Wágnera doplňuje text novinářky Petry Procházkové. Knihu graficky a výtvarně zpracovala Zuzana Lednická ze Studia Najbrt. Fotografové zachycují zemi s dramatickou historií jako místo připomínající poetiku života, který nenávratně mizí. Jako připomínku samozřejmosti starých časů před globalizací. Jako dokument života ze dne na den, který sami autoři komentují: „Fotografie v této knize zachytily mizející svět. Vlastně jeho konec, který není ani tragický, ale ani se nepodobá happy endu. Je to procházka do minulosti, zachycení opravdovosti, po které se nám stýská, ale už bychom ji neuměli, ani nechtěli žít.“
Alan Markby za svou policejní kariéru dokázal vyřešit hodně případů. Ale některé také zůstaly bez odpovědí. Jedním z nich je dvacet let starý případ pohřešované Rebeccy Hellingtonové, která odjela na víkend navštívit rodiče, a od té doby ji už nikdo neviděl. Když se k Markbymu dostane informace, která vrhá na její zmizení nové světlo, roztáčí se tím kolotoč událostí, které ovlivní život nejen Markbymu a jeho ženě Meredith, ale také komisaři Carterovi a inspektorce Campbellové, kteří se na případu podílejí. Kam Rebecca před dvaceti lety odjela? Co se jí stalo? A proč se nové důkazy vynořují až po dvaceti letech?
