Jakob Lorber
22. červenec 1800 – 24. srpen 1864
Jakob Lorber (22. července 1800 Kaniše u Šentilje – 24. srpna 1864 Štýrský Hradec) byl rakouský hudebník, křesťanský mystik a vizionář. Sám se označoval jako „píšící sluha Boží.“ Narodil se jako první syn Michala Lorbera a jeho ženy Marie, rozené Tautscherové, v starousedlé křesťanské selské rodině v Kaniše, která příslušela tehdy Rakousku, nyní Slovinsku. Po něm se narodili synové Michal, Josef a dcera Cecilie. V 17 letech šel do Marburgu nad Drávou a byl tam učitelským pomocníkem a varhaníkem. Brzy na to se odebral do sv. Jana v údolí Saggan, kde ho místní kaplan vyučoval v latině. Kaplan mu radil, aby se věnoval kněžskému povolání, proto se Lorber vrátil do Marburgu, a tam navštěvoval gymnasium. Po pěti třídách pokračoval ve studiích gymnasia ve Štýrském Hradci. Živil se jako domácí učitel zpěvu, hudby (klavír a housle) a kreslení. Od roku 1829 navštěvoval „vyšší pedagogický kurs pro učitele na hlavních školách“ a získal velmi dobré vysvědčení.Po prvním bezúspěšném ucházení o místo učitele se začal věnovat zcela hudbě. Skládal písně a koncertní díla. Tak se setkal se známým hudebním skladatelem Anselmem Hüttenbrennerem. V té době poznal i slavného houslistu Niccolu Paganiniho a ten mu také udělil několik hodin výuky a stal se mu vzorem. Podle údajů jeho životopisce Leitnera, četl Lorber knihy Justina Kernera, Jung-Stillinga, Emanuela Swedenborga, Jakoba Böhmeho, Jana Tennhardta, Kerninga a především Bibli. Vzdor tomuto sklonu k bádání nejhlubších tajemství, zůstával v celku jasným, radostným člověkem a dobrým společníkem.
- března 1840 v 6 hodin ráno, když se pomodlil a chtěl vstát, uslyšel podle vlastních slov v místě srdce hlas, který mu pravil: „Vstaň, vezmi pisadlo a piš.“ Začal tedy psát. Slovům která slyšel a zapsal, věnoval zbytek svého života. Psát začínal skoro denně před snídaní. Později některým ze svých přátel jednotlivé články i celé knihy diktoval. Při tom prý seděl vedle píšícího a klidně hleděl před sebe a ve své plynulé řeči nikdy neustával ani neměnil nějakou větu nebo výraz. Když bylo jeho diktování někdy přerušeno, mohl v psaném pokračovat, stačilo mu přečíst si jen poslední slova nebo řádek .Poté co začal psát, byl odkázán na podporu svých přátel, mezi nimi hradeckou honoraci jako starostu Hradce Ondřeje Hüttenbrennera, lékárníka hradecké zemské lékárny Leopolda Cantilu, jakož i básníka a štýrského státního tajemníka Karla Bohumíra rytíře Leitnera, který roku 1884 napsal jeho životopis. Po dovršeni 60. let začaly jeho síly ochabovat. V roce 1864 onemocněl a tři měsíce byl upoután na lůžko. I v této době svým přátelům diktoval. Začátkem jara se zdánlivě krátkodobě uzdravil, avšak přece zemřel 24. srpna 1864 na onemocnění plic. Byl pohřben na hřbitově sv. Leonharda ve Štýrském Hradci (Graz). Tisk knih vedl jeho přítel Jan Busch, později Kryštof Landbeck. S přibývajícím rozšiřováním jeho knih (to se dělo ve větším rozsahu teprve po jeho odchodu) vznikly na různých místech kroužky jeho přátel.