Martin Hrdina Knihy

Dnes již málo známé spisovatelky Sofie Podlipská a Irma Geisslová si v letech 1883 až 1897 dopisovaly jak o svých každodenních starostech, tak o výjimečných zážitcích, vyměňovaly si názory na umění a uvažovaly o smyslu života. Korespondence otevírá pozoruhodné průhledy do života měšťanských rodin sklonku 19. století a představuje významný pramen pro poznání života a díla obou spisovatelek a šířeji i českého literárního a kulturního dění. Svazek je uveden studií, jež seznamuje čtenáře se souvislostmi vzniku dopisů a zamýšlí se nad jejich básnicky stylizovanými pasážemi. Samotné dopisy jsou opatřeny vysvětlivkami, které objasňují reálie potřebné pro porozumění textu. Součástí knihy je obrazová příloha zahrnující ukázky rukopisu autorek, rodinné fotografie a další materiál.

Kniha přináší příspěvky k 38. ročníku plzeňského mezioborového sympozia, věnovaného tématu času v životě člověka a společnosti „dlouhého“ 19. století. Autoři jednotlivých studií věnují pozornost jak prožívání a vnímání času z pohledu různých společenských vrstev – aristokracie i neprivilegovaného obyvatelstva venkova a měst –, tak i různým významům či hodnotám přisuzovaným času minulému, přítomnému i budoucímu. Čas a jeho sledování zejména v pracovní sféře jsou zde nahlíženy jako účinné prostředky disciplinace, uměnovědné příspěvky však představují i rozmanité projevy snahy člověka 19. století vymanit se z diktátu přesně odměřovaného času.

Soubor studií s komentovanou antologií textů Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885) představuje a dokumentuje proměny vztahu české společnosti k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému v letech 1817–1885. Na případě vědní a do diskursu vědy vstupující recepce studuje to, jak „starobylé“ Rukopisy fungovaly při formování novodobého českého národa v 19. století a jeho identitních modelů v dialogu s Evropou. V obou Rukopisech, situovaných v případě některých skladeb do doby českého pohanství, přitom nalézá okruhem falzátorů (re)konstruované, dobově vlivné doklady původní přirozené kultury Čechů, jejich společenských a uměleckých hodnot a vzdělanosti. Rozlišuje Rukopisy od sebe a sleduje jejich dynamickou recepci, její zvraty a osobnostní, institucionální a vědecky metodologické faktory v období „zužujících se civilizací-ghett 19. století“; situace, kdy Rukopisy byly užívány jako zástupný předmět kritiky české národního programu. Soubor je rámován rokem 1885, kdy stála česká společnost po takřka sedmi desetiletích veřejného uznání Rukopisů, jejich zapojení do širokého národního diskursu formou tzv. rukopisných „obran“ a ostrakizace jejich kritiků, v předvečer zásadní kritiky Rukopisů jako novodobých falz, s níž vystoupili roku 1886 T. G. Masaryk a jeho spolupracovníci.

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.

Sborník ze 44. plzeňského mezioborového sympozia se zaměřuje na proměnu středoevropské ekonomiky z rurální v průmyslovou v průběhu tzv. dlouhého 19. století. Tento proces byl spojen mj. s koncentrací kapitálu, který umožňoval podnikatelům přinášet inovace a ostatním vrstvám společnosti podílet se na jejich hospodářských výsledcích. V důsledku vývoje ekonomiky Českých zemí v 19. století trh už pro většinu populace nepředstavoval jen více méně předvídatelné místo nákupu a prodeje komodit, ale stal se navíc abstraktní veličinou související v mnoha ohledech například s morálkou a politikou. Nutnost vstupovat se svou produkcí na trh a přizpůsobovat se jeho zákonitostem poznamenala také různé oblasti literární, výtvarné a hudební produkce.

Podtitul: Realismus v českých diskusích o literatuře 1859–1891 Kniha je věnována tradiční otázce literárního realismu. Nezabývá se však primárně literárními texty, ale popisuje okolnosti, za nichž mohou být čteny jako texty realistické. Autor se vrací k počátkům českých diskusí o realismu a na pozadí proměn myšlení měšťanské společnosti, přecházející od liberalismu k masové demokracii, popisuje různé způsoby rozumění realističnosti literární reprezentace skutečnosti. Kritické diskuse o literatuře z let 1858-1891 nahlíží v kontextu soudobého estetického myšlení a kromě obvykle uvažovaných francouzských a ruských inspirací bere v úvahu též impulsy vycházející přímo z německojazyčného prostoru střední Evropy.

Kniha přináší příspěvky ze 41. ročníku plzeňského mezioborového sympozia, věnovaného manifestacím individualismu v průběhu „dlouhého“ 19. století. Otázky spojené se sebereflexí, sebeprezentací či sebeuskutečněním rezonovaly různým způsobem ve světě mužů a žen z řad měšťanstva, dělnictva i aristokracie. Autoři studií věnují pozornost vyhraněným osobnostem a leckdy složitému hledání a vymezování jejich pozice ve společnosti – vůči ideologickým projektům, uměleckým konvencím apod. Problematika individualismu je v publikaci obsahující obrazovou přílohu nahlížena z perspektivy historie, filozofie, literární historie, hudební vědy, teatrologie a dějin umění.

Příspěvky ze 33. ročníku plzeňského sympozia, při němž se badatelé sešli nad problémy spjatými s 19. stoletím. Historici, filozofové, sociologové, literární vědci, kunsthistorici, etnologové i muzikologové se nad materiálem od pozdního osvícenství do počátků moderny zamýšleli nad aspekty mystifikačního chování, od vytváření historických fikcí pro potřeby rozvíjejícího se národního hnutí přes různě motivované pseudonymní veřejné vystupování po traktování cizího jakožto součásti českých národních tradic. Za jakých podmínek se mystifikace, kterou v běžném životě považujeme nejčastěji za podvod či klam, stává hrou nebo možností poznání nového a kdy etické pojímání mystifikace přechází do oblasti estetické či gnozeologické?