Anicius Manlius Severinus Boëthius Knihy

Nejčtenější a nejznámější dílo prvního filosofa středověku. Slavný text z konce antiky, který jeho autor, platónský filosof, křesťan a poslední Říman sepsal v žaláři císaře Theodoricha, kde čekal na smrt, již mu vynesly pomluvy od nepřátel. V podmanivých dialozích zaznívají nejhlubší filosofické a životní otázky, na něž Boëthiovi odpovídá zosobněná Filosofie. Jde o jeden z nejkrásnějších a nejzásadnějších textů dějin filosofie, který se v dějinách křesťanského myšlení setkal s širokou recepcí. Autor tu vystupuje jako přesvědčený platonik, jenž si natolik vystačí rozumovými důvody i v těch nejobtížnějších bodech, že si vysloužil podezření, zda byl vůbec doopravdy křesťanem. Jeho úvahy o smrti, životě, osudu a prozřetelnosti dodnes neztratily nic ze svého půvabu.

De institutione musica (O základech hudby) Anicia Manlia Torquata Severina Boethia (cca 480–524) je se svými více než sto šedesáti rukopisnými výskyty suverénně nejrozšířenější hudebně-teoretickou prací evropského středověku. Dosud byla českým čtenářům přístupná pouze coby krátký úryvek ve výboru Boethius – Poslední Říman(1981). Zájemci o hlubší studium Boethiova traktátu tak byli odkázáni buď na latinský originál, nebo na překlady do němčiny, angličtiny, italštiny či francouzštiny. Kniha, kterou nyní držíte v rukou, je tedy první kompletní překlad do českého jazyka. Její základ tvoří text dr. Antonína Burdy (1902–1982), jejž ovšem radikálně přepracoval a upravil dr. Michal Ctibor (*1990). Současně také přibyla nová předmluva, poznámkový aparát a výkladový slovníček nejdůležitějších pojmů. Bližší seznámení s Boethiovým textem je užitečné ze dvou hlavních pohledů. Jednak představuje shrnutí antické hudební teorie, ale také umožňuje hlouběji nahlédnout do disciplíny zvané musica, která tvořila pevnou součást výuky kvadrivia na artistických (filozofických) fakultách, mnohde až na práh novověku. A právě tento aspekt by mohl být pro většinu čtenářů novým a překvapivým.

»Gibt es einen Gott woher das Übel? Gibt es keinen woher das Gute?« Die Szene prägt sich ein: Boethius sitzt im Gefängnis, Folter und Hinrichtung stehen ihm bevor. Er weiß sich unschuldig und beklagt sein ungerechtes Schicksal. Er versteht den Lauf der Welt nicht mehr und verfällt einer depressiven Lethargie. Da erscheint eine Frau, die Philosophie, und weist ihn zurecht. Der »Trost der Philosophie« gehört zu den berühmtesten Texten der spätantiken Literatur. Zum Tode verurteilt, empfängt Boethius im Kerker den Besuch der Philosophie. Im Gespräch mit ihr beschwört er noch einmal die große Denktradition der antiken Philosophie als Trostspenderin des Menschen, ehe sie der christlichen Welterklärung weichen muss. Mit einem Nachwort von Kurt Flasch.

Boethius composed De Consolation Philosophiae in the 6th century while awaiting death by torture, condemned on a charge of plotting against Gothic rule, which he protested as manifestly unjust. Though a Christian, Boethius details the true end of life as the soul's knowledge of God, and consoles himself with the tenets of Greek philosophy, not with Christian precepts. Written in a form called Meippean Satire that alternates between prose & verse, Boethius' work often consists of a story told by Ovid or Horace to illustrate the philosophy being expounded. The Consolation of Philosophy dominated the intellectual world of the Middle Ages. It inspired writers as diverse Thomas Aquinas, Jean de Meun & Dante. In England it was rendered into Old English by Alfred the Great, into Middle English by Geoffrey Chaucer. Later Queen Elizabeth I made her own translation. The circumstances of composition, the heroic demeanor of the author, and the Meippean texture of part prose, part verse have been a fascination for students of philosophy, literature and religion ever since.

Boëthius, der bedeutendste spätantike Gelehrte, verfasste um 500 n. Chr. die »Arithmetik«, ein einflussreiches Standardwerk der Mathematik. In der »Edition Antike« wird es erstmals zweisprachig und mit Abbildungen aus dem Bamberger Codex präsentiert, wodurch antike Zahlenkunde für heutige Leser zugänglich wird.

»Trost der Philosophie« von Boethius ist ein bedeutendes philosophisches Werk der Antike, verfasst im 6. Jahrhundert. In Form eines Dialogs zwischen dem Autor und der personifizierten Philosophie bietet es Trost und Weisheit. Es verbindet neuplatonische und stoische Gedanken und war im Mittelalter äußerst einflussreich.

Die vollständig in deutscher Übersetzung vorliegenden theologischen Traktate von Boethius bieten einen tiefen Einblick in die Verbindung von neuplatonischer Philosophie und christlicher Dogmatik. Sie sind bislang vor allem Kennern antiker und mittelalterlicher Gedanken bekannt.

This historic book may contain numerous typos and missing text. Purchasers can often download a free scanned copy of the original book (without typos) from the publisher. Not indexed or illustrated, this is the 1918 edition. The narrative begins with a character reflecting on the profound impact of a speaker's verses, expressing astonishment and a desire for more. The speaker's words have instilled a sense of comfort and resilience against the challenges posed by Fortune. The character, emboldened by this experience, seeks to learn about remedies previously deemed too harsh. The speaker acknowledges the character's attentive disposition and suggests that the forthcoming remedies, while initially bitter, will ultimately reveal their sweetness upon deeper understanding. The dialogue continues with the speaker indicating a journey toward true happiness, which remains elusive due to distractions. The character requests a clear demonstration of this true happiness, to which the speaker agrees, intending to first clarify a more familiar concept before guiding the character toward recognizing the essence of genuine fulfillment. The imagery of labor in agriculture is introduced, symbolizing the effort required to attain rewards, with references to nature and celestial bodies enhancing the metaphor of striving for a better existence.

Trost in der Todeszelle Von Theoderich zunächst gefördert, dann wegen Hochverrats zum Tode verurteilt, verfasste Boethius seine Schrift im Gefängnis vor seiner Hinrichtung im Jahr 524 n. Chr. Hier erscheint ihm eine Frau mit 'höchst ehrwürdigem Antlitz, mit funkelnden Augen, von frischer Farbe und unerschöpflicher Jugendkraft, obwohl sie in keiner Weise unserem Zeitalter anzugehören schien'. Trost findet Boethius in seinen dunkelsten Stunden also nicht im Christentum, sondern in den Gesprächen mit der personifizierten Philosophie.