Alexander Pope

Alexander Pope (21. května 1688 – 30. května 1744) byl anglický básník, satirik a překladatel, považovaný za jednoho z největších básníků osmnáctého století. Byl mistrem hrdinského dvojverší.

Narodil se v Londýně v katolické rodině obchodníka s plátnem. Byl vychováván jako katolík. Od dětství měl mnoho zdravotních problémů, mimo jiné tuberkulózu páteře. Tyto problémy nepochybně způsobily to, že zemřel v relativně nízkém věku i jeho malou výšku (nikdy nepřekročila 137 centimetrů). V roce 1700 se kvůli perzekuci katolíků jeho rodina přestěhovala do vesničky Binfield v Berkshire nedaleko od Londýna. V mládí Pope hodně četl, jeho oblíbeným autorem byl Homér, kterého poprvé četl v osmi letech. Velmi brzy také začal psát vlastní díla: sám tvrdil, že svou Ode to Solitude (Ódu k osamělosti) napsal ve dvanácti letech.

Poprvé publikoval v roce 1710 v almanachu, uspořádaném Jacobem Tonsonem. Jeho příspěvek se jmenoval The Pastorals a vynesl mu rychlou slávu. V roce 1711 vydal svou rozsáhlejší báseň An Essay on Criticism (Esej o literární kritice), psanou v hrdinském dvojverší. Jedná se o vyjádření jeho názorů na literaturu. Tato báseň byla velmi dobře přijata. Jeho následující báseň Windsor Forest opěvuje klid po skončení válek o španělské dědictví. Pohyboval se jak mezi konzervativními (Jonathan Swift, John Gay, John Arbuthnot) tak mezi liberálními spisovateli své doby (Joseph Addison, Richard Steele), v roce 1712 byl zakladatelem konzervativního Scriblerus Clubu (česky zhruba Pisálkusova klubu), skládajícího se převážně z konzervativních satiriků. Jeho nejvýznamnějším dílem, spadajícím pod tento klub, je Peri Bathous, or the Art of Sinking in Poetry (Peri Bathous aneb umění básnického klesání, 1728), satirický návod k psaní špatných veršů. Jeho dalším významným dílem z této doby je směšnohrdinská epická báseň Uloupená kadeř (anglicky The Rape of the Lock, první verze 1712, druhá verze 1715, česky k dispozici v překladech Jarmila Krecara a Martina Hilského jako vůbec jediné Popovo dílo). Vrcholu jeho rané tvorby dosahuje v dílech Eloisa to Abelard (Heloisa Abélardovi, 1717, jedná se o epickou epištolu ve stylu Ovidia) a Elegy to the Memory of an Unfortunate Lady (Elegie na památku nešťastné dámy, 1717).

Své střední tvůrčí období věnoval překladům a ediční činnosti. V roce 1713 sice velmi volně a s jazykovou pomocí odborníků, nicméně s velkým úspěchem přebásnil Homérovu Ilias, v roce 1726 s menším úspěchem Odysseiu. Připravil také k vydání dílo Williama Shakespeara, nicméně nešlo o kritickou edici a v dramatech provedl řadu úprav (například převáděl do blankversu prozaické pasáže, aby lépe vyhověl klasicistním požadavkům na literaturu). V tomto období se také stává svobodným zednářem, v kteréžto organizaci časem získal význačné postavení.

Pozdní tvůrčí období je zahájeno krátkým směšnohrdinským eposem The Dunciad (1728, přepracováno 1735 a 1743, titul v odborné literatuře obvykle překládán jako Hlupiáda), v němž opěvuje bohyni Tupost (Dulness) a líčí, jak do Británie pronikají její vyslanci, kteří do ní vnáší úpadek, nevkus a slabomyslnost. Jako vtělení této bohyně vystupují Popovi literární odpůrci, v první verzi jde o Lewise Theobalda, literárního kritika, který Popa kritizoval za nevědeckost jeho vydání Shakespeara, v druhé verzi o dramatika Colleyho Cibbera, kterému Pope záviděl funkci poety laureata. Dalšími významnými díly tohoto období jsou jeho veršované Moral Essays (Eseje o mravech, 1731 – 1735), pojaté jako dopisy různým osobám a na různá témata. V roce 1734 publikuje rozsáhlou filozofickou báseň An Essay on Man (Esej o člověku), v níž prezentuje svá racionalistická stanoviska. V roce 1738 publikuje satirické Imitations of Horace (Napodobeniny Horatia), v roce 1734 nápaditou báseň Epistle to Dr Arbuthnot (Epištola doktoru Arbuthnotovi). Byl vegetariánem (ač v jeho době vegetariánské hnutí ještě neexistovalo) a ve svém díle mnohokrát protestoval proti krutosti na zvířatech.[1]

Po roce 1738 už Pope psal minimálně. Hrál si s myšlenkou napsat vlastenecký epos Brutus, nicméně zachovalo se z něj jen pár veršů. V roce 1742 přepracoval Hlupiádu. Třicátého května 1744 zemřel ve své vile, obklopen svými přáteli. Je pohřben v kostele Panny Marie v londýnském Twickenhamu.