Friederike Mayröcker Pořadí knih

Mozaika fragmentárních vzpomínek rakouské spisovatelky Friederike Mayröcker především na Ernsta Jandla, experimentálního básníka a dlouhodobého autorčina literárního a životního souputníka, ale i její matku, milence, příbuzné a přátele, tvoří hlavní kostru tohoto náročného asociativního textu. Zvolený název vytváří leitmotiv i vnitřní motto, spolu s mnoha dalšími refrény, neologismy a úryvky, které se objevují a prolínají v různých metamorfózách a propojeních, někdy se na hladinu vynoří ten, jindy zase jiný. Postupně se z těchto zlomků stávají důvěrně známé, třebaže čistě textové prvky, jakkoli díky nedostatku předmětného kontextu zdánlivě nesrozumitelné.Navzdory tomu kniha působí jako cosi měkkého a důvěrného, jako spolubytí a rozhovor s milým člověkem. V navracejících se rozhovorech se zemřelými — nebo i živými, již jí byli kdysi blízcí — autorka dál každodenně žije. Tímto textem spolu s ní vstupujeme do reality jejího života, kde vše existuje těsně pospolu: minulost se prolíná s přítomností, telefony, dopisy, návštěvy, záblesky vzpomínek, rekapitulace… Všechny blízké osoby se zdají být neustále a současně přítomné, a s nimi jejich vyprávění, úvahy, pocity i vztah autorky k nim. Toto předivo evokací, rozhovorů a vzpomínek tak vytváří jakousi vřelou hřejivou tkáň, v níž se chce člověku spočinout.

Autorčin opus lze považovat i za jakousi literární koláž, v níž se střídají básně v próze společně s netradičně pojatými verši. V textech zároveň zaznívají úvahy o stárnutí i zamyšlení nad koncem lidského údělu. Mayröckerová ví, že čas je neúprosný, a i když si přeje získat zpátky alespoň jeden rok života se svým druhem, chápe, že tato představa patří do kategorie nesplnitelných snů. „Jak intenzivně bych ten čas prožívala, jak bych byla starostlivá a šťastná,“ povzdechne si v závěru sbírky. Po formální stráce využívá autorka co nejvíce prvků z oblasti experimentální poezie: osobitým způsobem například vkládá do kompozice interpunkční znaménka, proud vzpomínek je v některých pasážích záměrně přerušován, jednotlivá slovní spojení pak jsou mnohdy zvýrazněna kurzívou nebo velkými písmeny, nemluvě o nejrůznějších citacích z deníkových záznamů, komentářů či dokonce telefonních rozhovorů. Rakouská básnířka, která již píšící několik desetiletí patří mezi nejvýznamnější tvůrce německého jazyka. Mayröckerovou pojil celoživotní lidský i umělecký svazek s básníkem Ernstem Jandlem. Po jeho smrti v roce 2000 napsala tuto nádhernou a bolestnou básnickou skladbu. Doslov napsala Daniela Hodrová.

Výbor z dramatických textů rakouského básníka Ernsta Jandla (1925–2000), které napsal ve spolupráci se svou celoživotní partnerkou, básnířkou Friederike Mayröckerovou. V devíti rozhlasových a divadelních hrách se objevuje to, co je na Jandlovi charakteristické a fascinující: permanentní experimentování a hra s jazykem, slovní humor, deformace řeči, vytváření zkomolenin, neologismů a umělého dialektu. Utvářením i destrukcí řeči v ústech interpreta vyrůstají podobenství, která postihují univerzální otázky lidské existence, nebo ostře ironický obraz rakouského nacionalismu.

Výbor veršů z díla významné rakouské básnířky je průřezem jejího obsáhlého díla. Pro autorku je charakteristický přechod od tvarově uzavřených k otevřeným básnickým systémům a úsilí o zdůraznění rovnocennosti jazykových prvků k evokaci určitého tématu, pocitu či atmosféru.Doslov napsal Hanuš Karlach. Knihu přeložila Bohumila Grögerová, v tiráži uvedená pod svým pseudonymem Bohumila Geussová.