Jan Antonín Pitínský Knihy

Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako prvotřídní divadelní režisér, který za svá nezapomenutelná představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Ale jeho první a dosud poslední sbírku Lulku tatíčkovi si vyznavači poezie pamatují dodnes. V nové básnické knize T.MA jde téměř výhradně o poezii milostnou… ale co to u Pitínského znamená? Spolu se zvrstvenými emocemi jde o bezohledný gejzír novotvarů a slovních spekulací, které vynášejí před čtenáře ty nejpodivuhodnější i nejbrutálnější asociace jako příslovečné žolíky z rukávu. Je to poezie neodvozená, jež se otevírá jen pomalu, s básnickými obrazy, které jsou příkrým opakem vší zdobnosti. J. A. Pitínský je originální básník v tom nejlepším, „klasickém“ smyslu a po osmnáctileté pauze o tom znovu vrchovatě přesvědčuje.

V první části se básníci z titulu knihy nevyskytují vůbec, ve druhé se dozvídáme, že spolu s Łysohorským, Stankovičem a dokonce s Hankou jsou Wolker a Bezruč pochůzkáři domobrany a Bezruč je navíc ještě poštovním zaměstnancem. Čtenáře ctícího zásadu Ladislava Fukse (v literatuře je možné kdeco, ani tam však nelze jít od Muzea vzhůru k Můstku) může zmást i závěrečné oznámení o Pitínského posledním vydechnutí ve Francii...

Bibliofilské vydání dosud napsaného díla divadelního režiséra a pozoruhodného spisovatele. Kniha, u které neusnete (v noci svítí). Kniha Všecko napsané shrnuje dosavadní literární dílo Zdeňka Petrželky, širší veřejnosti známějšího pod jménem J. A. Pitínský. Jeho původní dramatické, prozaické a básnické práce. "Pitínského hry, kterými se vine cit pro groteskní zobrazení lidské existence bez ohledu na to, jestli právě jde o černou komedii nebo o básnicky laděnou koláž, je dobré vnímat ve spojení s jeho prózami a básněmi. Zde, ničím nevázán, pluje se svou fantazií v třpytných mlhovinách, pod kterými lze rozeznat obrysy různých krajin. Nejlepší je nechat se v tomto případě unášet pocity a přistoupit na rozevlátost jako osvěžující princip. Tak pochopíme, že autor zůstává za všech okolností básníkem, strůjcem obrazů a volně řetězených asociací. Volné abstrakce, která žije vlastním životem." Píše o Pitínského díle v doslovu Jana Machalická.

Kniha tato jest spíše veselá, ač určitý smutek netají. Neboť život všední, hrdinů nejobyčejnějších, je zde zapleten do života fantazií, exotik a nejrůznějších divokých her. Hrdinkou hlavní jest čtyřletá Olívie Čudlová, která nedopřává svému bližnímu, totiž dědovi, an zove Moučka, trochu klidu, by se mohl dospati a nasnídati. A tak si oba hrají, předbíhají se v nápadech, jak kdo koho kde vystraší a jak kdo koho kde přivede do nabádavější krajiny. Tak se zde bujnost střídá s hrůzou, život nejvšednější, nudný k uzoufání, s životem různých tvorů podivných, kteří s našimi protagonisty vtipkují a zahánějí je do nemoudrých, ošemetných situací. Prostě, z obyčejných věcí stávají se neobyčejné, a zlato mění se v prach.Určeno pro hlasité čtení rodičů s dětmi od 4 let.Bohatě illustrováno.

Souborné vydání dvou Pitínského divadelních her: Matka – sociální drama a Buldočina, aneb, Nakopnutá kára – živnostenská veselohra pro loutky i živé. Matka (1987) se řadí mezi Pitínského první hry, jež se prosazovaly v českém kontextu v nonkonformním prostředí nezávislých nebo knezávislosti směřujících divadelních scén. Hra byla pokládána za událost českého alternativního divadla 80. let, představuje groteskní přetransformování socialistickorealistického a vůbec pseudorealistického dramatu poválečného období, přičemž těžištěm hry se stal princip deformace jednotlivých promluv, dramatický jazyk ad absurdum zesměšňující dobovou frazeologii, ať už společenský žargon nebo přímo politickou hantýrku. Na rozhraní 80. a 90. let se v autorově dramatické tvorbě konstituovalo nové téma, které promítl do několika dalších her: problematika společenského outsidera, individua trpícího komplexy vykořeněnosti, ztrátou domova, traumaty pramenícími z latentní existenciální nejistoty. To vše v dramatických textech J. A. Pitínského prohlubovalo tragický pocit života, stavy deprese z pokřivených rodinných a soukromých vztahů. Analogické motivy dominují i v následujících Pitinského dramatech, tedy i v druhé hře tohoto svazku, která nese jméno Buldočina aneb Nakopnutá kára (1992). S předmluvou Jiřího Veselského. Druhá z her tištěna zvratmo.

Ukázky z tvorby nekonformních autorů, kteří ve své době stáli stranou oficiálního proudu poezie a neměli možnost publikovat.

Tři hry z doby rozvratu. Pitínský je jedním z průkopníků tak zvaného alternativního divadla a tvůrcem jeho repertoáru, který má sice blízko k repertoáru divadel malých scén, odlišuje se však od něho větším příklonem k postmoderní poetice. Jeho první hry, zejména Ananas (1986) a Matka tento typ poetiky v českém kontextu prosazovaly v nonkonformním prostředí nezávislých nebo k nezávislosti směřujících divadelních scén. Ananas se opírá o metodu asociativní montáže, v níž dominuje princip aluze, citace či parodické parafráze. Na rozhraní 80. a 90. let se v autorově dramatické tvorbě konstituovalo nové téma, které promítl do několika dalších her: problematika společenského outsidera, individua trpícího komplexy vykořeněnosti, ztrátou domova, traumaty pramenícími z latentní existenciální nejistoty. To vše v dramatických textech J. A. Pitínského prohlubovalo tragický pocit života, stavy deprese z pokřivených rodinných a soukromých vztahů. Jeho hra Park (1989) bývá výstižně charakterizována jako „podobenství o pokoře, vině a vykoupení“ (Kamila Černá). Analogické motivy dominují i v následujících Pitinského dramatech Pokojíček (1992) a Buldočina aneb Nakopnutá kára.