Jan Antonín Pitínský Knihy

Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako prvotřídní divadelní režisér, který za svá nezapomenutelná představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Ale jeho první a dosud poslední sbírku Lulku tatíčkovi si vyznavači poezie pamatují dodnes. V nové básnické knize T.MA jde téměř výhradně o poezii milostnou… ale co to u Pitínského znamená? Spolu se zvrstvenými emocemi jde o bezohledný gejzír novotvarů a slovních spekulací, které vynášejí před čtenáře ty nejpodivuhodnější i nejbrutálnější asociace jako příslovečné žolíky z rukávu. Je to poezie neodvozená, jež se otevírá jen pomalu, s básnickými obrazy, které jsou příkrým opakem vší zdobnosti. J. A. Pitínský je originální básník v tom nejlepším, „klasickém“ smyslu a po osmnáctileté pauze o tom znovu vrchovatě přesvědčuje.

V první části se básníci z titulu knihy nevyskytují vůbec, ve druhé se dozvídáme, že spolu s Łysohorským, Stankovičem a dokonce s Hankou jsou Wolker a Bezruč pochůzkáři domobrany a Bezruč je navíc ještě poštovním zaměstnancem. Čtenáře ctícího zásadu Ladislava Fukse (v literatuře je možné kdeco, ani tam však nelze jít od Muzea vzhůru k Můstku) může zmást i závěrečné oznámení o Pitínského posledním vydechnutí ve Francii...

Bibliofilské vydání dosud napsaného díla divadelního režiséra a pozoruhodného spisovatele. Kniha, u které neusnete (v noci svítí). Kniha Všecko napsané shrnuje dosavadní literární dílo Zdeňka Petrželky, širší veřejnosti známějšího pod jménem J. A. Pitínský. Jeho původní dramatické, prozaické a básnické práce. "Pitínského hry, kterými se vine cit pro groteskní zobrazení lidské existence bez ohledu na to, jestli právě jde o černou komedii nebo o básnicky laděnou koláž, je dobré vnímat ve spojení s jeho prózami a básněmi. Zde, ničím nevázán, pluje se svou fantazií v třpytných mlhovinách, pod kterými lze rozeznat obrysy různých krajin. Nejlepší je nechat se v tomto případě unášet pocity a přistoupit na rozevlátost jako osvěžující princip. Tak pochopíme, že autor zůstává za všech okolností básníkem, strůjcem obrazů a volně řetězených asociací. Volné abstrakce, která žije vlastním životem." Píše o Pitínského díle v doslovu Jana Machalická.

Ukázky z tvorby nekonformních autorů, kteří ve své době stáli stranou oficiálního proudu poezie a neměli možnost publikovat.

Tři hry z doby rozvratu. Pitínský je jedním z průkopníků tak zvaného alternativního divadla a tvůrcem jeho repertoáru, který má sice blízko k repertoáru divadel malých scén, odlišuje se však od něho větším příklonem k postmoderní poetice. Jeho první hry, zejména Ananas (1986) a Matka tento typ poetiky v českém kontextu prosazovaly v nonkonformním prostředí nezávislých nebo k nezávislosti směřujících divadelních scén. Ananas se opírá o metodu asociativní montáže, v níž dominuje princip aluze, citace či parodické parafráze. Na rozhraní 80. a 90. let se v autorově dramatické tvorbě konstituovalo nové téma, které promítl do několika dalších her: problematika společenského outsidera, individua trpícího komplexy vykořeněnosti, ztrátou domova, traumaty pramenícími z latentní existenciální nejistoty. To vše v dramatických textech J. A. Pitínského prohlubovalo tragický pocit života, stavy deprese z pokřivených rodinných a soukromých vztahů. Jeho hra Park (1989) bývá výstižně charakterizována jako „podobenství o pokoře, vině a vykoupení“ (Kamila Černá). Analogické motivy dominují i v následujících Pitinského dramatech Pokojíček (1992) a Buldočina aneb Nakopnutá kára.

Bratří Biglinové na dvojskifu je textová feérie na pomezí hájemství poesie a prózy. Vlaková road movie na cestě nehostinnými krajinami až na práh smrti. Lvovská thrillerová bajka, ve které je cosi z bahenní evropské minulosti.

Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže. Rudolf Sloboda

Příběhy z městečka malého, rychle se ukryj do něho! Příběh tě smutný rozveselí, veselý rozesmutní zas. Nakonec všichni se stmelí, ulice jejich jsou jich vlasť. Příběhu půvabný, začni svou písničku, nechť roste láska na tvém políčku.

Žánr pro tuto knihu ještě literární věda nevymyslela. Rodné Luhačovice se tu střídají s Prahou, setkání s pozlovickými příbuznými jsou prokládány hovory s Dramaturgyní (ano, s velkým D), povídání o tom, jak návštívil Andreje (nepochybně Stankoviče) na Hradě a mluvil s panem prezidentem, střídají reflexe hospodských hovorů atd. Je to leccos, ale pregensie tato kniha věru není! Obálku a typografickou úpravu navrhla - dle tiráže - Typografická úderka.

Pitínský (ač mnohokrát uslyšíme pravý opak) není žádný literární naiva. Je v literatuře poučený až běda. Je však (za)chráněn tím, že ho pořád tolik věcí (vyčtených i zažitých) okouzluje. I básně, které napsal, jsou především záznamy takových drobných okouzlení.