Vladimír Václavek

Vladimír Václavek je hudebník, zpěvák, textař a básník.

Vedle Pavla Fajta nebo Ivy Bittové byl jedním z tvůrců brněnské alternativy, která společně s undergroundem tvořila od poloviny osmdesátých let kontrapunkt k oficiální rockové scéně. Na rozdíl od undergroundu měla ovšem hudba samorostlých Moraváků téměř mizivý politický podtext. Důležitější bylo předávání pocitů a nálad nevázaných na čas i prostor. Repertoár bigbítově laděného Dunaje byl často založen jen na těžko spočitatelných rytmech, provázely ho poměrně složité harmonické postupy a struktury skladeb se vymykaly tehdejším ortodoxním rockovým mechanismům.

Na začátku devadesátých let zažila brněnská alternativní scéna novou vlnu aktivity, která ústila ve větší samostatnost jednotlivých individualit a také v jejich obrat do zahraničí. V roce 1994 točí Václavek pod svým jménem první album nazvané Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj, na kterém figurují mimo jiné hosté z Francie. V této době také zakládá moravsko-japonsko-francouzské seskupení Rale (Šelest), se kterým natáčí tři úspěšná alba, na nichž je slyšet „šelest“ šesti jazyků a inspirace kulturami několika kontinentů. Vedle paralelní účasti v několika dalších formacích nahrává v roce 1997 Václavek dohromady s Ivou Bittovou nezapomenutelné dvojalbum Bílé inferno. Společně s hostujícími muzikanty z tohoto alba zakládá posléze s Bittovou téměř jazzové seskupení Čikori, dále působí v kapele V.R.M., postupně v něm ale sílí nutkání vydat se na samostatnou dráhu.

Václavek je málomluvný introvert, který žije se svou ženou Táňou na kraji zasíťované civilizace v jihomoravské vísce Habrovany. Možná právě proto je pro jeho hudbu typická neuspěchanost, uvolněnost a jistá zemitost spojená s patosem. Původně hrál na baskytaru a postupně přestoupil na kytaru, na kterou ovšem hraje výrazně baskytarovým stylem. Během posledních let si zvykl také na společnost různých elektronických krabiček, kterými své linky dovede občas pořádně zhutnit. V jeho stylu zaslechneme asi nejčastěji inspiraci typicky africkou kytarovou hrou, která do Evropy pronikla z Mali. Ne že by moravský bard u Afričanů studoval. Jejich styl vstřebal jaksi mimochodem posloucháním nahrávek. Patos a zemitost své tvorby podporuje Václavek výběrem zhudebňovaných textů. Nejraději sahá k poetice Bohuslava Reynka a k venkovskému prostředí u Federica Garcíi Lorcy. Pravidelně zapojuje básně Antonína Přidala a své vlastní texty. Verše všech zmíněných básníků zařadil Václavek také na svou novou desku.

Vladimír Václavek vydal také dvě básnické sbírky: Stín stromu (1994) a Obrazy cesty (2000).