Anna Andrejevna Achmatovová Knihy

Rozsáhlý výbor Achmatovové lyriky a prózy z ruských originálů vybrala, uspořádala a přeložila Hana Vrbová. Doslov napsal Jiří Honzík. Publikace obsahuje i vyznání Jevgenije Jevtušenka, Margarity Aligerové a Jaroslava Smeljakova věnované básnířce.

Antologie představuje ukázky z tvorby dvanácti ruských básníků, které byly vybrány z pozůstalosti českého básníka a překladatele Ladislava Fikara.

Výbor z Achmatovové lyriky z let 1909 - 1960 uspořádala a přeložila Marie Marčanová. Úvodní slova napsal František Branislav. Vydání první, v rámci Výběrové řady Klubu přátel poezie.

Křehkou poezii této ruské Sapfó, členky Cechu básníků a nadšené představitelky akméismu, si čtenáři již od vydání její první sbírky Večer (1912) opisovali navzájem do památníků a vyznávali si jejich prostřednictvím lásku. Achmatovová totiž lásku líčí jako osudový souboj a zkoušku, která zpravidla končí oboustrannou prohrou a zklamáním a přesto neničí a nedeprimuje, ale zušlechťuje a nabízí naplnění.

Modrý večer obsahuje několik básnických sbírek, včetně Večer, Růženec, Bílé hejno, Jitrocel a Anno Domini. Dále zahrnuje slovo o Puškinovi, Sedmou knihu s několika cykly (Cinque, Šípek kvete) a básně z Poémy bez hrdiny spolu s cyklem Rekviem. Lyrika autorky je většinou syžetová, s minimem abstrakce. Kromě hudebně lyrických vloh vyniká také vypravěčským talentem. Její básně často připomínají novely s komplikovanými a obsáhlými ději, které se před námi objevují v nezapomenutelných úsecích. Autorka psala obezřetně, pečlivě zvažovala každé slovo, aby dosáhla prostoty, která je dostupná jen velkým mistrům. Rukavička, o které hovoří zavržená žena, se stala symbolem opuštěnosti. Téma beznadějné lásky, kdy miluje, ale není milována, je jejím oblíbeným motivem. V této oblasti nemá konkurenci. Její obrovský talent se projevuje v pocitech zklamání a odmítnutí, které vyjadřuje jménem nemilovaných. Vytvořila si zástup trpících, kteří se "toulají jako zatracenci", proklínají milované a trpí hořem. (Doslov Korněj Čukovskij)

Všestranný pohled na básnickou tvorbu autorky, jež v mládí vyznávala křehkou ženskou každodennost, vroucnost a důvěřivost a v porevolučním dvacetiletí vyzrála v jednu z nejvýznamnějších představitelek sovětské lyriky. Nejvlastnější sférou její tvorby je intimní lyrika, zejména milostná, za druhé světové války motivy vlastenecké a po válce téma boje za mír.

Výbor meditativních lyrickoepických veršů přibližuje v působivém přetlumočení neznámou složku díla pozoruhodné sovětské básnířky, která prostřednictvím poezie vstupuje v pevný svazek s časem i životem své země. Mezi jednotlivými chronologicky řazenými básněmi cítíme vnitřní spojitost, většina z nich představuje náčrty rozsáhlejších skladeb.

Milostná poezie známé básnířky. Sbírka poezie. Bílé hejno My se nemusíme loučit, blízko sebe jdeme kdovíkam. Setmělo se den už končí, zamlklý jsi, já nic neříkám. Do kostela spolu jdeme, jsou tam svatby, křtiny, zádušní... Při odchodu nevzhlédneme... Proč my dva jsme odlišní? Nebo u hřbitovní branky sedneme si na ulehlý sníh. Ty mi hůlkou kreslíš zámky, říkáš, stále spolu budem v nich.