Ferdinand Peroutka

Narodil se 6. února 1895 v Praze čp. 668-II (dnes Příčná 668/3, Praha 1-Nové Město) jako syn Emanuela Peroutky, úředníka klubu cukrovarníků v Praze, a jeho manželky Leontiny, roz. Kopfové, původem z Obory na Jičínsku. Jeho rodiče uzavřeli sňatek 10. dubna 1894 v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Ferdinand byl jejich první potomek; později se jim narodil ještě syn Karel (1898) a dcera Ludmila (1901). V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými pseudonymy často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem Lidových novin. Byl členem kruhu tzv. pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u prezidenta Masaryka, zejména v prostředí Lánského zámku. Jako novinář se ve svých politických komentářích věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během první republiky často napadán jak komunisty, tak ze strany krajně pravicových kruhů. Opakovaně kritizoval Adolfa Hitlera za jeho lži a falešné sliby.V článku Češi, Němci a židé, který vyšel v Přítomnosti 22. února 1939 v období druhé republiky, Peroutka napsal: „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. ... Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.“Podle odborníka na dějiny médií 19. a 20. století Martina Sekery, „Z hlediska historie nebyly Peroutkovy výroky myšleny antisemitsky“. Také odborník na dějiny české žurnalistiky Martin Groman zastává názor, že Peroutkův článek „není antisemitský“ a některé věty v textu jsou vytrženy z kontextu. Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl na něj z oficiálních okupačních míst vyvíjen tlak, aby psal v duchu protektorátních potřeb. To se však podařilo jen zčásti, pokud vůbec. V dubnu 1939 pod Peroutkovým jménem sice vyšel v Přítomnosti článek Dynamický život k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, kde autor uznal jeho moc, zároveň však razantně odmítl, že by Češi měli s Hitlerem jít. Podle Peroutkova vyjádření byl tento článek hlavním důvodem jeho pozdějšího uvěznění v koncentračním táboře. K Peroutkovu prvnímu zatčení došlo už v prvních dnech okupace. Zatímco komunisté, sociální demokraté a němečtí antifašisté byli tehdy ve většině případů odtransportováni do koncentračních táborů, občané nespadající do těchto kategorií byli většinou po několika dnech propuštěni. To byl i Peroutkův případ. O několik měsíců později byl však začátkem září 1939 zatčen znovu. Jakmile totiž Německo rozpoutalo válku s Polskem, mělo eminentní zájem na tom, aby v protektorátu nedošlo k povstání. Nacistická policie se proto rozhodla všechny potenciální protivníky preventivně pozatýkat.K důvodům, které byly příčinou tohoto druhého Peroutkova zatčení, se on sám po válce vyjádřil takto: „… týž článek [Dynamický život z roku 1939] je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve [v roce 1939] mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci [tj. po osvobození 1945], ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se?“Peroutka byl nejprve vězněn v koncentračním táboře Dachau, dlouhodobě pak v táboře Buchenwald, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou. V letech 1942/1943–1944 byl dočasně umístěn v pražské věznici na Pankráci. Němci mu nabídli vyměnit ostnatý drát koncentračního tábora za psací stůl protektorátního novináře. On tyto nabídky odmítl, byl proto deportován zpět do koncentračního tábora. Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin, což byly noviny založené namísto předválečných Lidových novin. Současně redigoval i týdeník Dnešek (1945–1948), který zase byl obdobou předválečné Přítomnosti. Původní předválečné názvy periodik nebylo možné použít. Oba tituly totiž vycházely i za Protektorátu, což je v poválečném prostředí zásadním způsobem diskvalifikovalo. V těchto i pozdějších letech byl Peroutka ze strany komunistů opakovaně nařčen z toho, že nacistům v roce 1939 podlehl. Odpůrci poukazovali mimo jiné na jeho článek Dynamický život a později též na text Hitler po lidské stránce, který však Peroutkovi přisoudili neprávem. Vzhledem k (z dnešního pohledu) poněkud smířlivému pohledu autora na předválečné Německo se někteří snaží interpretovat Peroutkovy citace z předválečných článků jako proněmecké – zejména jeho články z roku 1938. Peroutka však ihned po válce tyto útoky opakovaně odsoudil a proněmecký výklad svých článků odmítl.V letech 1945–1946 byl Peroutka rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946. Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do roku 1961 vedl československé oddělení rádia Svobodná Evropa se sídlem v New Yorku v USA a v německém Mnichově. On sám úřadoval po celou dobu v New Yorku, mnichovskou redakci vedl například Pavel Tigrid, se kterým se dostal do konfliktu, což skončilo v roce 1952 Tigridovou výpovědí. Po odchodu do penze psal každý týden do československého vysílání RFE/RL své nedělní patnáctiminutové "Talky" až do své smrti. Byl jedním z členů Rady svobodného Československa, pro niž roku 1949 sepsal ustavující deklaraci. Pokoušel se také vydávat exilový časopis Budoucnost, který měl navázat na Přítomnost a Dnešek. Peroutka byl jedním z významných představitelů protikomunistického odboje, který byl za totality v železnou oponou uzavřeném Československu méně známý než mimo něj. Čtení a šíření jeho politických rozborů a komentářů bylo v Československu pronásledováno. Zatímco o Karlu Čapkovi a dalších pátečnících se psalo a hovořilo alespoň sporadicky, Peroutka jako by neexistoval. Mládež, která vyrostla během normalizace, Peroutkovo jméno prakticky neměla možnost zaznamenat. V roce 1989 se postava Peroutky nesměla objevit ani v Čapkově životopisném filmu Člověk proti zkáze z období první republiky.Zemřel roku 1978 v exilu. Po změně politických poměrů byly jeho ostatky v roce 1991 pohřbeny na Vyšehradě.