Pavao Pavličić Knihy

Trombonista vukovarské dixielandové kapely vzpomíná v záhřebském vyhnanství na dospívání a zrání členů orchestru v rozmezí let 1960–1991. Nitky košatého příběhu, pravidelně odbočujícího k místním muzikantům s neuvěřitelnými schopnostmi, se sbíhají k záhadnému dirigentovi, profesoru Angelusovi, a postupně odkrývají jeho životní příběh, hudební dráhu i podivné muzikologické výzkumy. Hledání klíče k tajemství dixielandu, se zastaveními u smrtících i léčivých účinků hudby, vrcholí v době srbského dobývání Vukovaru během války za chorvatskou nezávislost. Národnostní složení kapely, kde vedle Chorvatů hrají Žid, Srb a Němec, svědčí o multikulturnosti někdejšího Vukovaru, ale ukazuje i její společenskou podmíněnost navzdory síle osobního přátelství. Podmanivé lyricko-melancholické vidění města, Dunaje a okolní přírody ve všech ročních obdobích zvýrazňuje komplexní charakter románu jako jednoho z nejdůležitějších děl současné chorvatské literatury.

Kniha povídek Loď z vody – zásadní dílo chorvatské prózy sedmdesátých let – představuje katalog neobyčejných a bizarních postav, událostí a legend spojených napříč dějinami s autorovým rodným městem na břehu Dunaje. Ve výrazně lokálním prostředí ovlivněném poezií majestátní řeky se objevují i typicky postmoderní témata: šifrovaný jazyk, alternativní způsoby komunikace nebo hra s cizími texty. Tvůrčí strategie je založena na znejisťování hranice mezi iluzí skutečnosti a čistou fantazií a na domýšlení příběhů do překvapivých i paradoxních závěrů.

Pavličićův román je úvahou o povaze originálu a falzifikátu, o povaze obrazu, v nejširším slova smyslu, o jeho pravosti či nevěrohodnosti. Autorův rozbor této myšlenky pak vypovídá o současnosti mnohem víc, než bychom byli ochotni na první pohled připustit. Neboť kde leží v našem světě hranice mezi originálem a falzifikátem, nemohou být naše pravdy založeny právě na těchto podvrzích? Ale mimo těchto obecných otázek je položena ještě jedna, která útočí přímo na samotný smysl umění, které je na individuálnosti, na originálu a originalitě přímo postaveno.

Lektorka Školy psaní ukáže svým žákům tajemný dar, který dostala – stroj na příběhy – a požádá je, aby ho schovali. K čemu slouží takový stroj? Jakou odvádí práci? Proč ho někdo vyrobil? Může být přínosem pro literaturu? A proč se o něj zajímá policie? Pokusy se strojem odhalí jeho schopnosti, ale žáci se musí rozhodnout, zda je stroj skutečným darem, nebo spíše zkázou. Škola psaní, ve které se citový rámec lásky, nenávisti a lhostejnosti zdařile snoubí s úvahami o vztahu umění a techniky, je po juvenilní Lodi z vody a elegickém Dixielandu třetím českým překladem z rozsáhlého souboru „Vukovarských próz“ jednoho z nejvýznamnějších současných chorvatských spisovatelů.

Godine 1991., za vrijeme Domovinskog rata Pavao Pavličić je u časopisu Republika objavljivao svoje autobiografske zapise vezane za vukovarsku ulicu Šapudl, u kojoj je odrastao. Namjerno je izbjegao temu rata, raspada Jugoslavije, agresije na Hrvatsku; sve se to podrazumijevalo kao podloga teksta, ali u knjizi je Pavličić prikazao samo ulicu i njezine stanare, kakve je pamtio iz pedesetih i šezdesetih godina dvadesetog stoljeća. To je svakako jedna od najdirljivijih knjiga napisanih o tom ratu; njezin emocionalni naboj posebno je potenciran činjenicom da je nad tom ulicom i Vukovarom počinjen urbocid. O knjizi se puno pisalo, postala je hit i zasigurno je jedna od najpotresnijih knjiga o Domovinskom ratu, iako je u knjizi on samo impliciran. U ovom ponovljenom izdanju Pavličić dodaje novo poglavlje (pedesetak stranica) koje se bavi Vukovarom u ratu i njegovom poslijeratnom sudbinom, sve do današnjih dana. Kao rođeni Vukovarac, Pavličić piše s mnogo razumijevanja za žitelje tog grada i njegovu specifičnu, autohtonu urbanu fizionomiju. Ta vizura čovjeka koji dobro poznaje grad „iznutra“, a dovoljno dugo živi izvan njega, pa ga promišlja i iz općehrvatske, pa i univerzalističke perspektive, može biti vrlo intrigantna i književno zanimljiva za današnju publiku.

Der Autor Pavao Pavlicic beschreibt in „Die Donau“ den kroatischen Abschnitt des Flusses, an dessen Ufer er geboren wurde. Zwölf Kapitel stehen für zwölf Monate, die das Gemälde eines Jahres am und mit dem Fluss bilden. Für Pavlicic ist die Donau aber mehr als nur ein Fluss.