Rosa Montero je oceňovaná novinářka španělského deníku El País, která se věnuje psaní pro dospělé i děti. Její práce se vyznačuje hlubokým porozuměním lidské psychice a společenským tématům. Montero mistrně propojuje své novinářské postřehy s beletristickým vyprávěním, čímž vytváří poutavé příběhy. Její styl je既 pronikavý, tak citlivý, a nabízí čtenářům jedinečný pohled na svět.
Kniha „Tichý blázen“ v sobě originálním způsobem mísí několik žánrů. Je to román, esej, autobiografie. Jde bezpochyby o autorčino nejosobnější dílo, v němž odkrývá svůj vnitřní svět podléhající nekonečné hře příběhů. Dává nám nahlédnout do nitra spisovatelů, oněch tichých bláznů, kde se prolíná skutečnost s fantazií a sněním, kde posedlost vyprávěním neustále osciluje mezi pochybnostmi a radostí z tvorby, kde je opojení imaginací vůdčím principem uchopení okolního světa i vlastního života. Dozvíme se tak, že Goethe beze studu poklonkoval mocným, Tolstoj byl člověkem posedlým ďáblem a sama autorka že byla v dětství trpaslicí...
Proč slavný architekt opouští svůj luxusní život a stává se doplňovačem v supermarketu? Pozná skutečnou lásku? O štěstí a naději přetrvávající navzdory bídě a pohrdání.
Detective Bruna Husky, a "technohuman" bioengineered to perform dangerous, undesirable tasks, has just ten years on the United States of Earth before her body self-destructs. Before that happens, can she solve the mystery of a rash of premature technohuman deaths?
Una apasionante reflexión sobre la creatividad a través de la historia de la literatura, la ciencia y experiencias personales. Rosa Montero, basándose en su propia vida y en la lectura de obras de psicología y neurociencia, ofrece un estudio sobre los vínculos entre la creatividad y la inestabilidad mental. Comparte curiosidades sobre el funcionamiento del cerebro durante el proceso creativo, desmenuzando los aspectos que influyen en este fenómeno. La autora se presenta como una detective que busca resolver las piezas dispersas de una investigación, entrelazando ensayo y ficción en su exploración de la relación entre creatividad y locura. El lector es testigo del proceso de creación y descubre la teoría de "la tormenta perfecta", donde convergen factores irrepetibles en un estallido creativo. Montero comparte su experiencia cercana a la locura, reflexionando sobre el precio que se paga por el don de la creatividad. En este contexto, se plantea que los "normales" evitan ese costo, pero corren el riesgo de caer en el tedio. La autora enfatiza la importancia del equilibrio entre el desapego y el sentimiento, buscando armonía entre el yo que sufre y el yo que controla.
These are the stories of unique women whom the author attempts to understand. They appear generous, wicked, cowardly, brave, outgoing or even timid. All of them are original, and some appear even more impressive through their extraordinary adventures. Montero portrays Frida Kahlo, Simone de Beauvoir, and the Bronte sisters among others.
Quand Rosa découvre le journal de Marie Curie, commencé à la mort de Pierre, son époux, les mots font écho à son propre deuil. Au-delà des époques, les deux femmes vivent la même douleur inextricable face à la perte inconcevable. Leurs voix se mêlent pour raconter la reconstruction. Car la vie est si puissante que dès les premiers moments de la peine elle vous permet de savourer des instants de joie.
Das Psychogramm eines alternden Managers: ein emotionsgeladener Roman über den ganz alltäglichen Machtkampf. Der Stellplatz in der Firmengarage wird ihm gestrichen, das Büro verkleinert, man weist ihm eine demotivierte Sekretärin zu, die Kollegen sticheln: Kein Zweifel, der Stern von César Miranda – Anfang Fünfzig, bis dato angesehener Art-director einer Madrider Werbeagentur – ist im Sinken begriffen. Ausgerechnet dieser Schweinehund von Nacho, sein Schützling, den er in die Firma gebracht hat, überholt ihn auf der Erfolgsspur und bastelt kräftig an Césars Abstieg. Aber nicht nur beruflich, auch privat stehen die Zeichen auf Sturm, denn Césars langjährige Freundin hat ihn sitzengelassen, und seit Monaten hat er keinen einzigen genialen Pinselstrich mehr auf die Leinwand gebracht. Die Welt hat sich gegen ihn verschworen. Was hat er vom Leben noch zu erwarten? Von allen verlassen und betrogen, verschanzt César sich in seiner Wohnung – und hinter seinem Selbstmitleid. Nur noch mit größter Mühe gelingt es ihm, aus dem Bett zu kommen, seiner »weißen Rüstung«. Bis der zwischen Stolz, Verachtung und Kriecherei schwankende César eines Tages vor die Wahl gestellt wird: Will er aussteigen, was seine Entlassung bedeuten würde, oder bleibt er dem System treu, wofür er allerdings seine Kollegin und Geliebte denunzieren müßte? Er bleibt: »Schließlich hat Paula mich zuerst verraten.«
