Pierre Chaunu byl francouzský historik, který se specializoval na dějiny Latinské Ameriky a francouzské sociální a náboženské dějiny 16. až 18. století. Jako průkopník francouzského kvantitativního dějepisectví založil metodu „seriálových dějin“. Chaunu se zabýval hlubokými společenskými strukturami a dlouhodobými trendy, které formovaly moderní svět. Jeho práce se vyznačovala precizním zkoumáním a originálním pohledem na historické události.
Při četbě této knihy světoznámého historika lze zažít nejedno dobrodružství, jak napovídá i její název: lze zauvažovat nad „klasickou“ periodizací reformačních událostí, nad překladem a výkladem Písma, nad významem Jana Viklefa, Jana Husa, nad významem hesel symbolizujících reformaci („pouhou vírou“, „pouhou milostí“) i působností knihtisku, nad vztahem humanismu k církevním reformám. A nebyl by to francouzský historik, aby nás současně nepřenesl do všech možných souvislostí, včetně dnešní situace křesťanstva v pluralitním světě. A nebyl by to francouzský historik, aby nás nepřesvědčoval o tom, že dějiny lze vyprávět esejistickým stylem, prozrazujícím sečtělost, celkový rozhled i znalost řemesla.
Dieses Buch legt über die herkömmlichen Geschichtsdaten einen Raster der entscheidenden Entwicklungen und bedeutsamen Ereignisse der Menschheitsgeschichte.
Chronique de la Terreur... Traitant de la justice révolutionnaire, telle qu'elle s'exerça de septembre 1792 à juillet 1794, jamais un historien n'avait entrepris de l'illustrer dans les faits, mois après mois, jour après jour, en mettant en œuvre les dossiers de la police, documents incontestables dans leur simplicité même. Jean-François Fayard, juriste et historien universitaire, a mené l'enquête, dont voici les surprenantes conclusions. Fouquier-Tinville, accusateur public du tribunal révolutionnaire, eut à trancher 5 343 cas. Grandes affaires politiques - celles de Marie-Antoinette, des Girondins, de Danton, de Hébert, de Robespierre, enfin. Affaires relevant effectivement d'actes contre-révolutionnaires - mais elles ne furent pas plus de 580. Et les autres ? Dans la plupart des cas ? A Paris et en province, ce qui est " jugé révolutionnairement ", ce sont " propos " ou " attitudes " estimés hostiles à la Révolution, le plus souvent sur délation. Et là, ce ne sont ni les politiques ni les aristocrates qui sont condamnés, mais n'importe qui. Un homme a appelé son chien " Citoyen " ; une femme a réclamé à sa voisine un rouet : un sectionnaire a compris " roi "... Ainsi le Tiers-Etat fournit soixante et onze pour cent des condamnés à la guillotine, contre vingt pour la noblesse et neuf pour le clergé. Ainsi va la Terreur. Comme il est montré dans cet ouvrage, qui remet bien des idées reçues à la place qui leur revient.
