Průvodce mladého přírodovědce Moji brouci je určený žákům a studentům s hlubším zájmem o přírodu a brouky. Mladý čtenář se v knize seznámí s nejvýznamnějšími brouky, které může u nás potkat. Důležitou složkou publikace jsou i náměty k činnosti, tipy na místa, kde se brouci vyskytují a základní návody na fotografování či chov brouků v domácích podmínkách. Kniha skvěle poslouží také učitelům a rodičům, kteří chtějí podpořit zájem dětí o přírodu a její tajemství.
Končí léto 1938. Na Evropou se stahují válečná mračna, ale venkovští mladíci Venda a Gery to zatím příliš nevnímají. Žijí cyklistickým závodem Okolo Netolic, ve kterém si to plánují rozdat o titul šampiona, ale také o srdce dívky Marie. Jenže doba sportu nepřeje. Čestné souboje už přestávají být důležité, stejně jako stará kamarádství. A oba mladíci navíc žijí v Budweiser Sprachinsel – německém jazykovém ostrově několika vsí na jihu Čech. Závod, na který se vydávají, se tak rychle mění na boj o holý život. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi.
Jan Cempírek st. se narodil v roce 1946 v Benešově u Prahy. Dětství a mládí prožil v Poříčí nad Sázavou, jehož romantická krajina formovala jeho obrazotvornost. Poté přesídlil do jižních Čech. Žije s rodinou ve Vidově, jezdí na chalupu do Ločenic. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Pracoval jako pedagog na základních a středních školách a též ve státní správě. Poezii se věnoval v časném mládí, koncem šedesátých let uveřejnil několik básní v denním tisku (Jihočeská pravda), potom navázal až v roce 2005.
Kdo je lepší – Elán, nebo Jasná páka? Čemu víc obětovat – individuální svobodě, nebo domku v satelitu? Co zaručí šťastný život – středostavovská průměrnost, nebo mediální sláva? Román Nejšťastnější generace začíná na sklonku normalizace přáním gymnazisty Tomáše, aby mu třídní kráska Beáta stála modelem k talentovým zkouškám na FAMU. Ačkoliv se Tomáš nakonec na vysněnou školu nedostane, i v následujících letech pokračuje s focením své už bývalé spolužačky, která se na rozdíl od něj z maloměsta odpoutá a zapadne do pražského uměleckého prostředí. Pravidelná setkávání v pátky třináctého se stávají nejen fotografickou pamětí ubíhajícího času, ale také záznamem generačních křižovatek. Studentské stávky, devadesátá léta a neopakovatelná možnost zařídit si život zcela podle svého. Jenže: jak nejlépe využít životní jackpot? Poznáte se v příběhu i vy? Doporučuje devět z deseti Husákových dětí.
Tři povídky, čtyři žhavé dny na začátku srpna a pět stopařů kteří se navzájem nikdy neuvidí. To vše se rovná jeden "on the road" příběh. Doplněno fotografiemi skutečných autostopařů a jejich mikroosudy.
Jsem Češka. Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu, konstatuje devatenáctiletá autorka. Ale vzápětí dodává: Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy. Mezi těmito póly také osciluje ve svém autobiograficky laděném díle Bílej kůň, žlutej drak. Příběh, zasazený do města Písku a vyprávěný mladou dívkou, zahrnuje vedle popisů všednodenního života vietnamské komunity řadu sociálněkritických motivů – ostatně, celý text otevírá dramatická noční scéna konfrontace se skupinkou skinheadů. Čteme o rasismu a jeho propojení s místní elitou, jeden z nácků dokonce dělá řidiče starostovi města, dozvídáme se o vypálení vietnamského obchodu, o korupci a ponižování ze strany městských úředníků. Jsou tu i optimističtější momenty – rodině se nakonec podaří otevřít vysněnou restauraci Dračí zátoka a dívka se alespoň na chvíli sblíží s českým malířem. Mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení různých zvyků, takže čtenář má do této kulturní oblasti přirozený vhled a nemusí být přímo příslušníkem komunity. Autorka zaujme obratným a úsporným vyjadřováním, mísením různých jazykových prvků s jistou dávkou nespisovnosti, originálním viděním světa i vlastní privátní situace. Závěrečné vyznění příběhu je bilancující, a přese všechno skličující. I ti z Čechů, kteří jim dříve pomáhali, se k nim obracejí zády. Možná se některý věci měly stát jinak...
