Ernst H. Kantorowicz Knihy

Dvě těla krále patří k nejvýznamnějším knihám o dějinách středověkých politických a teologických představ a idejí. Původem německý historik a profesor Ernst Kantorowicz, jenž musel i přes své vyhraněně pravicové názory utéci před nacismem do Spojených států, v této knize odhaluje podstatu sakrality královské moci a královské vlády ve středověku. Prostřednictvím pronikavých analýz a netušených interpretací, v nichž konfrontuje názory středověkých teologů s myšlenkovými koncepty anglických právníků 16. století, dospívá ke zjištění, že právě ve 12. a 13. století se z ryze politických důvodů a s jednoznačným politickým účelem zrodila představa o rozdvojení králova těla, tedy fyzického, konkrétního těla panovníka, které umírá, a mystického těla vládce, který žije a vládne věčně.

A reissue of the bestselling life of the Holy Roman Emperor, Frederick the Second, with a new introduction by Dan Jones.

First published in 1957, Ernst Kantorowicz's THE KING'S TWO BODIES traces the "King's two bodies", the body politic and the body natural, back to the Middle Ages. By placing the concept in its proper setting of medieval thought and political theory, Kantorowicz demonstrates how the early-modern Western monarchies gradually began to develop a "political theology". illustrations.

"Stupor mundi" fu detto dai contemporanei Federico II di Svevia, l'unico degli imperatori germanici del medioevo, insieme al Barbarossa, che occupi un posto riconosciuto nella nostra storia e subito ci rimandi a immagini evidentissime: la disfatta inflittagli nel 1248 dai popolani di Parma, la città di quel Salimbene che lo paragonava a un drago funesto; gli splendori della corte di Sicilia, consacrati dalla lirica della "prima scuola", di cui il sovrano medesimo era mecenate; i castelli di Puglia, gli arcieri musulmani, le donne dell'harem, le cacce col falcone illustrate nel suo trattato, il più ricco che ci resti in materia. Immagini romantiche, però. E confluenti verso un'interpretazione convenzionale, che confina Federico in una luce araldica di crepuscolo: per chiudere con la sua figura un conflitto secolare tra impero e chiesa, e inaugurare invece il decollo della civiltà borghese mercantile culminante nel rinascimento. Qui l'imperatore non è segnacolo di una fase storica schematizzata, ma si muove all'interno di un complicato gioco d'azioni e di reazioni. Di lui viene rivelata, duplice e sconcertante, l'anima insieme feudale e "illuminata": il senso feroce del potere, e lo scetticismo che a esso poneva di continuo un limite invalicabile.