Enea Silvio Piccolomini

Pius II., rodným jménem Enea Silvio (Aeneas Silvius) Piccolomini, (18. října 1405 Corsignano (dnešní Pienza) – 14. srpna 1464 Ancona) byl italský humanista, diplomat a historiograf, který usedl roku 1458 na papežský stolec.

Enea Silvio Piccolomini pocházel z italské šlechtické rodiny. V době svého mládí byl zastáncem nadřazenosti koncilu nad papežem a jako obhájce této ideje na sebe upozornil na basilejském koncilu, kde působil ve funkci biskupského sekretáře. Později byl v diplomatických službách císaře Fridricha III. Roku 1446 byl vysvěcen na kněze a o rok později se stal biskupem v Terstu. Jako duchovní rychle stoupal v církevní hierarchii – v roce 1456 byl jmenován kardinálem a roku 1458 zvolen papežem.

Jako papež vystupoval Pius II. velmi autoritativně, což měli pocítit právě kališničtí Čechové, když odmítl žádost Jiřího z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta, jež jim dovolovala přijímat pod obojí způsobou. Pius II. již dříve požadoval, aby český král Jiří z Poděbrad přestoupil ke katolické víře, odstranil kališnictví a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu si vykládal slib, který král tajně učinil papežským legátům v předvečer své korunovace. Slíbil totiž pronásledovat kacíře, což ovšem splnil pouze v případě příslušníků nově vznikající jednoty bratrské. Když se papež splnění svého požadavku nedočkal, zasáhl proti utrakvistům sám. Za přítomnosti kurie, českých poslů a mnoha dalších přítomných vyslovil 31. března 1462 konečný verdikt o zrušení basilejských kompaktát. Papež odmítnutí odůvodnil tím, že římská kurie nikdy neuznala basilejská kompaktáta pro jinou než nejstarší generaci kališníků. Zároveň Pius II. odmítl slib poslušnosti českého krále, který mu čeští poslové tlumočili, dokud Jiří z Poděbrad svůj závazek vůči papeži nesplní. Svoje vlastní rozhodnutí postavil, jak uvádí český bratr Daniel Adam z Veleslavína, nad usnesení velikého koncilu basilejského a ukázav na sebe prstem prohlásil, že on papež je jediná brána, kterou lze dojíti spasení, a učení Jakoubka ze Stříbra o přijímání z kalicha označil za bludné.

Pius II. dal tak kališnickým Čechům jasně na srozuměnou, že na smír s papežskou kurií už nelze dále pomýšlet. Jiřího z Poděbrad to však nezaskočilo. S pomocí svých rádců Antonia Mariniho, Martina Maira a Řehoře z Heimburku se na střetnutí již delší dobu diplomaticky připravoval. Aby odvrátil pozornost od svého sporu s římskou kurií a předešel izolaci utrakvistických Čech v katolické Evropě, snažil se zajistit si spojence mezi evropskými panovníky. Papež Pius II. zemřel právě v době, kdy se v Čechách chystalo poselstvo vedené Lvem z Rožmitálu, jež mělo vládcům zemí západní Evropy nabídnout vytvoření mírové unie, proklamovaným cílem bylo zabezpečení před případným útokem Turků a uskutečnění křížové výpravy proti nim s opětovným osvobozením Jeruzaléma z rukou nevěřících. Takový plán ovšem nutně ztroskotal právě na neúčasti papežské strany.

Ještě před svou smrtí, dne 15. června 1464 povolal papež Jiřího z Poděbrad před církevní soud, k dostavení se měl král lhůtu 180 dní, 14. srpna ale papež zemřel.

Eneo Silvio Piccolomini byl autorem mnoha spisů náboženského i filosofického charakteru, ale také prací dějepisných a geografických. Jedním z jeho nejznámějších děl je Historia Bohemica (Historie česká), první v humanistickém duchu koncipované historické dílo, jež bylo věnováno zaalpské zemi. Jejímu autorovi nebylo české prostředí neznámé. Naše země navštívil v roce 1451 jako císařský vyslanec a zavítal mimo jiné také do Tábora, jehož obec byla následujícího roku zlikvidována Jiřím z Poděbrad.

Piccolominiho Historie česká se v Evropě stala na dlouhou dobu zdrojem poznatků o českých dějinách i o vlastním husitském hnutí, které samozřejmě odsuzuje. Přesto se v Čechách vydávala, například roku 1510 vyšla péčí knihtiskaře a nakladatele Mikuláše Konáče z Hodiškova, vyzdobena dřevořezy portrétů českých panovníků. Čeští čtenáři se na jejích stránkách mohli naopak seznámit s myšlenkami italského humanismu.