Stendhal Knihy

Výbor nám představuje velkého francouzského spisovatele jako bystrého a duchaplného literárního kritika, recenzenta a esejistu, bojujícího ve jménu tehdy nového směru — romantismu proti starým uměleckým formám, dále jako začínajícího výtvarníka a autora knihy o italském malířství a konečně jako hudebníka, pěstujícího hudbu od mládí, a autora monografií o hudebních skladatelích. Výbor shrnuje autorovy práce do těchto kapitol: Racine a Shakespeare, Anglická korespondence, Všehochuť o literatuře a o výtvarném umění, Dějiny italského malířství, Život Rossiniho, Život Haydnův, Mozartův a Metastasiův.

"Jestliže nějaký indiskrétní člověk bude číst tento deník, chci ho připravit o radost z posměchu, a proto poznamenávám, že toto má být matematický a neúprosný protokol o tom, jaký jsem, nelichotící ani nepomlouvající, ale prostě a stroze vypovídající o tom, co se podle mého soudu událo. Má za úkol vyléčit mě z mých směšných vlastností, až ho budu znovu číst vroce 1820. Je to psaná část mého důvěrného vědomí, to, co je na něm nejcennějšího. To, co jsem pocítil při zvucích Mozartovy hudby, při četbě Tassa..., to tam není..."

Kniha o životě Henry Brularda je svéživotopisné dílo autorovo. Stendhal (vl. jm. Henry Beyle), zachycuje tu s jiskřivou ironií a vtipem nejen dobu svého dětství, údobí vyspívání, soukromé osudy a milostná dobrodružství, alepopisuje i své významné postavení ve veřejném životě, které zaujímal v pohnuté době napoleonských válek. V tomto díle, které je torzem, ostře analyzuje a soudí především sebe a pak i svou dobu, společnost, její myšlenky, politiku i umění.

Stendhalův nejdelší román s názvem Lucien Leuwen zůstal nedokončen. Rukopis silně autobiografického románu nese na okrajích stran četné autorské poznámky: "Pročistím to později". Nejkrásnější stránky románu jsou inspirovány autorovým vztahem ke skutečné ženě - předobrazem literárnípostavy Bathilde de Chastellerové je Mathilda Dembowská - první začervenání Bathildy, prchavé odevzdání se v hostinci U zeleného lovce...

Stendhal podrobuje ve své mosaice pozorování, úvah, aforismů a anekdotických příběhů lásku a její formy u různých národů, s nimiž se dostal jako napoleonský důstojník a později diplomat do styku. Opíraje se kromě toho o udivujíci sčetlost, věnuje zvláště pozornost jejím postupným stavům, „krystalisaci“, a staví proti sobě její buržoasním utilitarismem potlačovanou a vykořisťovanou formu ve Francii a Anglii proti upřímné a nezmrzačené lásce, jak jí žili v tehdejší revoluční Italii. Tuto „duševní nemoc“, kterou se snaží „úzkostlivě přesně vylíčit“, chce mít živelným projevem životní aktivity a ničím nezkresleného citu.

Román francouzského romanopisce, známý u nás pod názvem Kartouza parmská, zachycuje příběh mladého šlechtického napoleonského nadšence, který se účastnil bitvy u Waterloo a dále se pak snaží žít na parmském dvoře, v politicky dusném ovzduší, jež nepřeje svobodomyslným názorům a v němž bují intriky a patolízalství. Hrdina, který hledá východisko z tohoto krizového prostředí v ctižádosti, aktivitě a lásce, se však záhy dostává do konfliktu s vládnoucí společností, je uvězněn a nakonec hledá záchranu v odchodu do prostředí kartuziánského kláštera...

Román líčí dobrodružný a milostný život romantického hrdiny italské společnosti po roce 1815. Hrdina, jako druhorozený syn šlechtické rodiny určený pro kněžskou dráhu, je rozmazlován svou matkou i tetami a do života vstupuje lehkomyslně, plný ideálů. Po návratu z napoleonských válek se vrací do Itálie, kde jsou jeho milostné dobrodružství příčinou, že je uvržen do vězení v Parmě, kde se zamiluje do půvabné žalářníkovy dcery.

Román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech by s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.