Indická báseň v próze
Nové, samostatné vydání lyrizovaného románu z roku 1930. Ústřední dvojice postav této knihy symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad postoje myslitelského a postoje uměleckého. Tento spor „ducha a těla“, reprezentovaný mnichem Narcisem a nadaným umělcem Goldmundem, zůstává nerozřešen.
The narrative explores themes of music, love, and the struggle for creative expression through the experiences of Kuhn, a once-disabled composer. His deep passion for the enigmatic singer Gertrude leads to a complex love triangle, resulting in his emotional turmoil as he loses her to his friend Muoth. As their marriage unravels, Kuhn's involvement intensifies, threatening his well-being. Ultimately, he discovers redemption and healing through his art, culminating in the completion of his opera, which reflects his journey of loss and recovery.
Autobiograficky laděná povídka Pouť do Země východní bývá mnoha literárními historiky považována za prolog Hry se skleněnými perlami. Hesse ji začal psát v roce 1930, v době, kdy velké naděje na lepší duchovní uspořádání společnosti po první světové válce pomalu braly za své. Povídka reflektovala autorův pocit osamění a zmaru i rozchod s přítelem a duchovním učitelem Gustavem Gräserem považovaným za „Gándhího Západu“. Ústředním motivem je hledání ideálu, potřeba mravní zralosti a podřízení života jednotlivce nadosobnímu celku. Vypravěč, bývalý hudebník H. H., prožívá osobní krizi. V prázdnotě života beze smyslu vzpomíná na dobu, kdy se jako člen tajného Bratrstva vydal na Východ, vstříc světlu a zázraku. Jejich společná pouť byla cestou prostorem i časem, na hraně snu a skutečnosti. Působivý, poetický styl, umné proplétání motivů a postav reálných i literárních činí z povídky mimořádný klenot.