Renata Colorni Pořadí knih (chronologicky)

Autobiografický příběh jednoho mládí, dětského pozorování světa a prvních citových otřesů dospívajícího jinocha.

Jediný dopis někdy změní všechno. Převrátit naruby spokojený život může i okouzlujícímu padesátníkovi Leonidasovi, který byl až dosud přesvědčen o své neporazitelnosti. Písmo na obálce totiž patří jeho dávné milence a připomíná mu osmnáct let starou historii, kterou se ze svého života a ze vzpomínek marně snažil vymazat... Novela vtáhne čtenáře díky psychologické přesvědčivosti; dotýká se také tématu antisemitismu v rakouské společnosti 30. let 20. století. Dvojjazyčné vydání čtenáři umožňuje ocenit literární virtuozitu Franze Werfela, jednoho z největších autorů pražské německé literatury.

«Stizzita per la scemenza dei suoi stessi oracoli e per l’ingenua credulità dei Greci, la sacerdotessa di Delfi Pannychis XI, lunga e secca come quasi tutte le Pizie che l’avevano preceduta, ascoltò le domande del giovane Edipo, un altro che voleva sapere se i suoi genitori erano davvero i suoi genitori, come se fosse facile stabilire una cosa del genere nei circoli aristocratici, dove, senza scherzi, donne maritate davano a intendere ai loro consorti, i quali peraltro finivano per crederci, come qualmente Zeus in persona si fosse giaciuto con loro». Con queste parole spigolose e beffarde ha inizio La morte della Pizia e subito il racconto investe alcuni dei più augusti miti greci, senza risparmiarsi irriverenze e furia grottesca. Ma Dürrenmatt è troppo buono scrittore per appagarsi di una irrisione del mito. Procedendo nella narrazione, vedremo le storie di Delfi addensarsi in un «nodo immane di accadimenti inverosimili che danno luogo, nelle loro intricatissime connessioni, alle coincidenze più scellerate, mentre noi mortali che ci troviamo nel mezzo di un simile tremendo scompiglio brancoliamo disperatamente nel buio». L’insolenza di Dürrenmatt non mira a cancellare, ma a esaltare la presenza del vero sovrano di Delfi: l’enigma.

Na klavírním kurzu v salcburském Mozarteu se setkávají tři klavíristé: Wertheimer, budoucí klavírní génius Glenn Gould a fiktivní vypravěč. Drtivé setkání s Glennem Gouldem a jeho nepřekonatelnou interpretací Bachových Goldbergovských variací představuje ústřední motiv příběhu o posedlosti uměním, touze po dokonalosti a tragických ztroskotáních. Román Ztroskotanec, který vyšel v roce 1983, snad nejzřetelněji vyslovuje Bernhardovy postoje k problematice umění, ale současně nabízí další témata pozdní tvorby tohoto nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století: spílání Rakousku, všudypřítomná tragikomičnost a sebeironie.